VEŘEJNÝ PROSTOR versus INTIMNÍ PROSTOR

Téma veřejného a intimního prostoru vyplynula z potřeby nově definovat místo pro taneční a performativní umění během pandemie a v jejím důsledku. Vzhledem k uzavření divadel čelili umělci z celého světa výzvě najít nové způsoby, koncepty a formy pro uvádění svých představení a sdílení svých uměleckých děl. Jako umělci jsme toužili po spojení s vnějším světem, s našimi místními komunitami, stejně jako naši diváci toužili po stimulaci uměním. Potřeba sdílet umělecká díla a zpětná vazba od diváků byly existenční nutností. 

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA pravidelně zve umělce ke kulatému stolu, aby se podělili o nejpalčivější témata, potřeby nebo výzvy, které umělci v danou chvíli řeší. Z pandemického setkání umělců Johany Pockové (CZ), Stéphanie N’Durihae (FR) a Romana Zotova Mikshina (CZ) vyplynulo téma veřejného a intimního prostoru. Téma bylo dále rozvíjeno a kontextualizováno za účasti choreografky a performerky Marthy Moore (FR), teoretičky a performerky Mish Rais (CZ), taneční vizionářky a ředitelky SE.S.TA Marie Kinsky, studentů HAMU, Duncan Centra a diváků, kteří byli součástí formátu Choreographic Café. Skupina kladla otázky, diskutovala a rámovala otázky veřejného a intimního prostoru v kontextu tanečního představení Renaty Piotrowské-Aufrett “As long as we dance“, ve Studiu Hrdinů v Praze.          

V článku bude téma intimního a veřejného prostoru předkládáno z hlediska: hledání hranic mezi intimním a veřejným, geografie prostoru, iluze prostorových vztahů, změny zavedených konvencí a interpretace uměleckého díla.

– Hranice mezi intimním a veřejným 

Co je intimní prostor a co veřejný prostor?

Jak vnímám svůj osobní prostor a kde začíná veřejný prostor? 

Definice zóny uzavřeného intimního prostoru se týká prostoru ve vzdálenosti 0 cm až 15 cm od našeho těla a intimního prostoru ve vzdálenosti 15 cm až 46 cm od našeho těla. Veřejný prostor je prostor, který je přístupný všem členům společnosti bez jakýchkoliv omezení. 

Pravděpodobně každý z nás má své vlastní-osobní pojetí toho, co je pro nás intimní a co veřejné. Přesto se můžeme pokusit nově definovat kategorie intimity a toho, co je už veřejné. Začněme jednoduše prostorem – fyzickým prostorem, který mám kolem sebe, konkrétním prostorem – (divadlo, kostel, foyer, hala, muzeum atd.) místem – konkrétním umístěním v prostoru (roh prostoru, střed prostoru atd.) a intimním prostorem – například prostorem uvnitř těla nebo tělem tanečníka, který se do prostoru mentálně projektuje, intimním aktem, gestem. Na problematiku hranic se můžeme dívat jako na kontinuum od jemných nuancí intimního prostoru a dotáhnout to až do extrému u veřejného prostoru a naopak. Nakonec se ocitáme v divadle, které je veřejným místem jen částečně – pro ty, kteří si koupí vstupenku. Na našem pomyslném kontinuu někde uprostřed. Do jaké míry můžeme hovořit o zónách intimity a veřejnosti v představení, ponecháváme na imaginaci čtenáře. 

Jako umělkyni a čerstvou matku Renatu Piotrowski-Aufrett zajímalo, jak spolu intimní a veřejný prostor souvisejí. V představení “As Long As We Dance” (Dokud tančíme) začínají videa rozhovorů choreografky s interpretkami-ženami-matkami, které byly natočeny prostřednictvím Zoom hovoru během pandemie. Ve videích „přizývá“ tanečnice ke spolupráci na projektu. Na pozadí rozhovorů o podmínkách spolupráce, videa zprostředkovávají svět jednotlivých tanečníc       v každodenních intimních chvílích, v jejich soukromém prostoru – doma v koupelně, v obývacím pokoji, s dítětem v náručí, na cestě do školky. Stejné tanečnice vidíme i na jevišti, kdy během v podstatě neustálého tanečního vystoupení slyšíme někdy poetické, humorné, jindy až vulgární zpovědi žen-matek, čím si nejen v mateřství procházejí. Tanečnice doslova obsáhnou prostor Studia Hrdinů – pohybují se na balkoně, jevišti i v hledišti. V jednu chvíli jsme všichni zahaleni do záře reflektorů. Jaké skutečně reálné a přitom jednoduché prolnutí hranic mezi intimním a veřejným! Rozsáhlou scénu doplňují výtvarné prvky, které prostor fragmentují na více menších jevištních ploch a umožňují choreografovi upozornit na jednotlivé významy – sóla, jindy jsou to jen obrazy těla ležícího v prostoru. 

„Stáváme se při sledování intimních okamžiků voyeury?”

„Je to voyeurství, když se na jevišti odehrává intimní akt?“ 

Ptá se Mish Rais.

– Geografie prostoru

 Jak a kdy nám prostor umožňuje být viditelnější?

Jakým způsobem nás zviditelňují naše rozhodnutí o tom, jak se pohybujeme v prostoru? 

Jaké nástroje používá choreograf v tvůrčím procesu při práci s konkrétním prostorem? 

Martha Moore učinila skupině nabídku:

„Prozkoumejte okolní prostor. Kam byste se v prostoru spontánně umístili? Kde byste chtěli stát? Až napočítám do tří, jděte tam, prosím. 1,2,3.“  

Když se skupina rozprostřela v prostoru, Martha Moore položila otázky, nad kterými jsme později přemýšleli: 

„Co se stalo s geografií prostoru? 

Jak se změnily vzájemné vztahy těl, objektů a prostoru? 

Nyní se můžete vrátit na své místo, nebo kamkoli chcete.“ 

Všichni jsme se vrátili na své místo. Tento příklad ilustruje, co mám na mysli, když pokládám otázku: „Jakým způsobem nás naše volby ohledně toho, jak se pohybujeme v prostoru, zviditelňují?“. Prostě tím, že měníme své umístění a vztahy mezi námi, vidíme prostor jinak.   

„Existuje interakce mezi prostorem a tělem? 

Způsobuje náš pohyb v prostoru, že prostor působí jinak?

Může uspořádání prostoru způsobit, že jsme my nebo naše těla více či méně viditelní?“.

Pohled na prostor z hlediska geografie prostoru umožnil skupině popsat některé z nástrojů, které Renata Piotrowski-Aufrett v představení použila ke změně perspektivy mezi intimním a veřejným prostorem:

a) Kategorie prostoru – rozmístění účinkujících na různých místech v prostoru (diagonálně, pod promítacím plátnem, na okraji jeviště a začátku hlediště, kde již seděli diváci atd.), pohyb na různých úrovních jeviště a jeho význam (balkon, taneční parket, vyvýšené plochy jeviště, v hledišti, na schodišti hlediště).

b) Použití světel ke zvýraznění nebo potlačení prvků příběhu, 

c) Kategorie času – propojení minulosti (videoukázky interpretek v jejich soukromí a intimní okamžiky, na začátku představení) se současností (stejné účinkující na jevišti). A pro budoucnost jasné poselství! – Objekt – velká replika ženského vnějšího pohlavního ústrojí visící na zdi ve světle vánočních světel. My ženy to tu rozsvítíme, zatímco budeme tančit, rodit a sdílet. Intimní akt se stával doslova před našimi očima veřejnou záležitostí.

– Vztahy – iluze prostorových vztahů 

Co vidíme?

Mish Rais představuje skupině obraz „Le Passage du Commerce Saint-Andre Private“ od Balthuse, vytištěný na papíře. Obraz překrývá čistým papírem, takže vidíme jen část obrazu. Začíná tím, co na obraze zůstává viditelné, a vybízí skupinu, aby hledala vztahy a vytvářela vlastní příběhy. Později pokračuje v odhalování obrazu a mění tempo taháním čistého papíru. Ptá se skupiny: „Jak by se změnilo vyprávění příběhu, kdybychom pomalu nebo rychle odhalovali větší nebo menší část obrazu? Individuálně jsme si skládali příběh založený na výřezu prostorových vztahů a vykládání příběhu a tak vytvářeli iluzi.

„My lidé toužíme po významech – takoví už prostě jsme.“ Mish Rais

Martha Moore propojila teorii iluze prostorových vztahů s performancí Renaty Piotrowské -Aufrettové. Ptá se: „Jaké příběhy byly vyprávěny na základě toho, kde se interpretky nacházely v prostoru: když byly izolované, když měly skupinovou akci, když měla skupina akci a zároveň se objevilo taneční sólo? Jak se měnil váš pohled na základě toho, co jste slyšeli a viděli?“

Podnět ze skupiny: „Obávám se, že na jevišti neuvidíme všechno, když se bude odehrávat několik akcí najednou.“

„Ale je možné plně zachytit jednotlivé obrazy po celou dobu představení?“ 

„Je to dramaturgické rozhodnutí, že uvidíme jen to, co je nejvíc viditelné v daném okamžiku?”

– Změna konvencí 

 Skupina přemýšlí o změně konvencí. Začínáme odkazem na literaturu. Mish Rais se se skupinou podělí o několik, na obyčejném papíře a psacím stroji napsaných básní z roku 1972. 

„Přemýšlejte o literatuře a o způsobu, jakým obvykle čtete básně – zleva doprava, shora dolů.” Tentokrát nejde ani tak o význam textu, ale o to, jak text a písmena rytmizují prostor a jak se mění naše vnímání tohoto média. Sledujte, jak čas, jak mezery mezi písmeny utvářejí prostor na papíře. Povzbuzuje skupinu otázkou: „Jak může změna konvencí čtení literatury ovlivnit vnímání prostoru?“ Tok písmen může poukazovat na fyzičnost pohybu. Může také odkazovat na energii pohybu. (Básně psané na stroji jsou různě uspořádané, text je rozptýlený po písmenech v různých částech papíru atd.)

Rámcování situace vytváří PARTITURU (zápis), která ukazuje, jak jsou věci propojené.  

Martha Moore nabízí odkaz na partituru raného postmoderního díla Steva Paxtona „Satisfying Lover“. „V postmodernismu byl kladen velký důraz na zbavení tanečního gesta umělých nánosů.  Kodifikovaný taneční výraz byl transformován, aby byla dosažena neutrální, nedivadelní přítomnost. Postmoderní choreografové tudíž tento proces zrcadlili ve svých otázkách ve vztahu k prostoru. Hledali nové performativní prostory v opozici k tradičním divadelním prostorům, které byly plné významů.  

V roce 1967 Steve Paxton – choreograf a filozof – vytvořil vzpomínané představení pro 42 netanečníků s názvem „Satisfying Lover“. Vytvořil minimalistickou partituru, kterou Martha Moore považuje za typ spoluzávislé partitury – v představení se účastníci spoléhají na akci těch, kteří vstupují před nimi. Svým jednáním dávají ostatním signál, aby vstoupili na určité místo nebo pokračovali v chůzi. Tato partitura se skládá z jednoduchých zadání, jako je chůze, stání, zastavení a sezení, a vytváří v prostoru spontánní grafický design. Pozorování této jednoduché notace nám zprostředkovává úžasný klid. Můžeme vidět kráčející lidskost. Do jaké míry použití lineárních akcí v prázdném a tichém prostoru zdůrazňuje naše vnímání lidí v prostoru a to, jak se do nás promítají zvuky okolí? Příběh je velmi důležitý, ale stejně důležitý je i prostor, kde se vyprávění příběhu odehrává. 

„Pro mě je každá choreografie partiturou – jak začíná, jak pokračuje, jak se vyvíjí… Existuje mnoho definic toho, co je to partitura. Můžeme si ji například představit jako sérii nápadů, cokoli. Samozřejmě, že partitura může být v tvůrčím procesu mnohem složitější, nemluvě o hudební partituře, která má obrovské pochopení v různých dobových etapách.” Martha Moore

– Interpretace uměleckého díla

Jak interpretujeme vše, co vidíme kolem sebe? 

Jak chápeme charaktery jednotlivých účinkujících, jejich těla v situacích, které jsou nám předkládány? 

Jak rozumíme svému soukromému a osobnímu prostoru?  

Mish Rais ponúkla skupině k vidění malbu Vincenta Van Gogha – „Pšeničné pole s vránami“. 

Myšlenka interpretace je převzata z publikace Johna Bergera “The Bird“ (1972). Ačkoli je jeho dílo často kritizováno, jeho původní návrh stojí za úvahu: prostor jako způsob interpretace // jak intimní prostor a osobní informace mění naše vnímání prostoru. Tuto jednoduchou myšlenku můžeme využít ke zcitlivění významů, prohloubení našeho vnímání a vytvoření individuální narace.

Jak se změní naše vnímání malby, když vám řeknu, že toto je poslední obraz, který namaloval Vincent Van Gogh předtím, než spáchal sebevraždu? Změní to váš pohled na jeho malbu? Mění to něco na vašich pocitech? Rozvíjíte tenhle příběh ve své mysli dále? 

„Každý máme jiné zkušenosti, každý máme jiné nástroje k popisu reality. Jsme jimi ovlivněni tady a teď. Někdy nemáme kontrolu nad vlastní interpretací. Když dnes mluvíme o interpretaci, můžeme si vyložit cokoli, jakkoli, aniž bychom za to nesli odpovědnost. A to je problém dnešního světa, zejména světa sociálních médií.“  Mish Rais

Tento článek je kompilací zdrojů od přednášejících Marthy Moore (choreografka, performerka), Mish Rais (teoretička a performerka), v dialogu s Renatou Piotrowskou-Aufrett (choreografka, přítomna online), Marií Kinsky (moderátorka diskuse); a dalších: Michaela Suša (pedagožka, absolventka Duncan Centre), studenti DAMU (Barbora Špačková, Cheng-Te, Chiang), studenti Taneční konzervatoře Duncan Centre (Vladena Klimek, Emily Jane Steele, Štěpánka Svejkovská), Roman Zotov-Mikshin (choreograf a pedagog Taneční konzervatoře Duncan Centre) a veřejnosti. 

Zdroje vznikly během Choreografického café na téma Intimní a Veřejný prostor. 

Děkujeme za vaše příspěvky!

Text: Katarína Brestovanská (choreografka, tanečnice).

Foto: Julie Stehnová 

“Živá spoločnosť je tá, která tvoří.” 

SE.S.TA.  Centrum choreogafického rozvoja