V představení Potkat lišku jsem ve skutečnosti potkala lišky dvě a ten pohled mě rozpustil.

Tanečnice a performerka Johana Pocková a scénografka a performerka Vendula Tomšů podaly jasnou výpověď: umění není určeno jen privilegované komunitě, která navštíví divadlo, ale všem, kteří chtějí prožít blízké setkání s duší zvířete a divadelním storytellingem i mimo prostory divadla. Tyto mladé umělkyně pracují s jemností a intimitou, přitom delikátním způsobem probouzejí nejen naše vizuální smysly. Každý, kdo se chce odevzdat zážitku, je „in“.  Johana Pocková a Vendula Tomšů byly na rezidenci ART KLASTRY na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Jejich nové dílo Potkat lišku jsem na rezidencii viděla hned dvakrát. Nabízím sondu do duše dvou lišek – mladých současných umělkyň.

Vaše představení mají poetické názvy jako Jáma lvová, Potkat lišku, Fairy Tales, Bodies Together, K Madoně se rzí apod. Odkud čerpáte inspiraci? 

Johana: Název dost často vyplyne z původní tematické myšlenky díla. V představení K Madoně se rzí, které bylo naší první spoluprací s Vendulou, byl název otiskem první inspirace obrazem Madony, který je pokřivený. Poetické názvy zřejmě nějak souvisejí s naší autorskou duší. Obecně raději volím konkrétnější názvy, možná spíše metaforické, narativní varianty, které podle mého názoru otevírají divákovu fantazii a možná i podněcují jeho zvědavost. Ale například v představení Bodies Together jsme na začátku pracovaly s názvem Korporát, který jsme později změnily. Chtěly jsme jít do abstraktnějších rovin, které by nám pomohly otevřít se novým podnětům.

Vendula: Název představení se hledal a proměňoval hodně dlouho, procházel různými fázemi stejně jako samotný proces tvorby. Nakonec jsem spokojená s touto nejkratší verzí ze všech, která ale v sobě ukrývá to, co jsme potřebovaly: tajemství. Cítíme, že po tom „setkání“ se děje něco, co je speciální –⁠ přesně to, o čem je to představení.

Potkat lišku pracuje s prvky rituálu, jako například publikum sedící v kruhu či společný zážitek. Původně jste uvažovaly i o venkovním formátu při ohni jako metafoře světla a tepla. Takže brnkáte na strunu prapodstaty divadla. Co bylo vaší inspirací zde?

Vendula: Je to moje vlastní linie. Nechávám v sobě dozrát pocit, trvá mi poměrně dlouho, než téma konkretizuji a zformuluji do slov. V představení Potkat lišku byl pro mě důležitý zážitek z vyprávění příběhů u ohně, které dělají naši kamarádi ze Story-telling.cz. Zúčastnila jsem se jejich setkání a velmi mě to chytlo. Šlo o kontrast divadla a přírody, který mě přivedl k tomu prvotnímu, jednoduchému, na čem je divadlo postaveno. Na základě této zkušenosti jsem chtěla rozvíjet koncept dál, tedy nezůstávat jen u vyprávění příběhů slovy, ale nechat uzrát další možné způsoby vyprávění prostřednictvím předmětů, hudby, tance nebo těla.  Na úplném začátku jsme chtěly mít v představení oheň, teď už v něm nemá místo, ale lidé s námi sedí v kruhu. Je to jeden prostor, který zaplňujeme příběhy. 

Za poetickým názvem Potkat lišku se skrývá i způsob, jakým v představení pracujete. Jak využíváte metodiku vyprávění příběhů čili storytellingu? 

Johana: Iniciátorkou Potkat lišku je Vendula, která kromě metody storytellingu přináší i zaměření na menší formáty představení. Storytelling je pro mě jako performerku nová disciplína. 

Vendula: S Johankou jsme spolupracovaly na Fairy Tales a K Madoně se rzí, což jsou čistě taneční věci. Vedle toho mám také řadu vlastních autorských představení, na kterých mě baví zkoumat úzký vztah mezi interpretem a divákem. To je jeden z důvodů, proč jsem taky zvolila formu představení pro malé publikum. První takové představení, na kterém jsem pracovala společně s Honzou Tomšů bylo Veduty pro jednoho diváka a jednoho performera. Společně rozehráli hru beze slov. Bylo to velice intimní, komunikace se navazovala prostřednictvím předmětů a pravidla hry se vytvářela postupně skrze tuto komunikaci. Další představení ve spolupráci s Ianem Mikyškou jsme připravili pro dvanáct diváků. Jmenovalo se Pět knih, kde principem bylo společné čtení knih, částí textů, vzájemné ukazování obrázků, případně divák sám četl knihu, která byla dramaturgicky propojena s celým představením. Cítila jsem, že bych chtěla tenhle formát dále rozvíjet, a protože se mi s Johannou velmi dobře spolupracovalo, oslovila jsem ji ke spolupráci. 

          Měly jsme několik workshopů storytellingu s Markétou Holou ze Story-telling.cz, která nám nejen skvěle předala základní vypravěčská pravidla, ale taky nám velice pomohla s texty a vlastně velmi přispěla k celkovému procesu tvorby inscenace. Představení není ale jen o verbálním storytellingu, ale chtěly jsme prozkoumat různé formy vyprávění: tancem, zvuky, objekty, imaginací, vzpomínkami apod. 

Divák sedí velmi blízko vás, v kruhu, vnímá každé slovo, sleduje každý detail, vnímá nejjemnější nuance neverbální komunikace, slova pochopitelně nevyjímaje. Má se jen dívat, poslouchat, nebo dokonce interagovat? Jak uvažujete o setkání, sdílení a komunikaci, jedním slovem interakci s divákem?

Johana: Zabývaly jsme se otázkou, nakolik jsme k divákům „welcoming“. Měly bychom být, nebo neměly? Myslím si, že je dobré, že je to na hraně, protože když sedíme u ohně, je důležité mít pocit, že se můžete kdykoli podělit o to, co máte na srdci, ale vlastně i nemusíte. Takže se snažíme vytvořit bezpečný prostor, kde na diváka není vyvíjen tlak, aby mluvil. Ale zároveň má otevřené uši a je přítomen. Baví mě udržovat představení v rovině performativních obrazů, kdy divák zažívá možná až dětskou zvědavost a možná i váhání, zda se přidat nebo ne. 

Vendula: Chtěly jsme představení udělat poměrně jednoduché, abychom s ním mohly snadno cestovat do regionů a sdílet ho s kýmkoli a kdekoli. Aby se dalo hrát venku i uvnitř, s minimem technických prostředků. 

Pro svůj vztah s divákem jste zvolily nehierarchický formát, a tak se z klasického dichotomického rozdělení ocitáte ve sdílené blízkosti. Co vám jako tanečnícím-performerkám tato zkušenost dává?

Vendula: Mnohem hmatatelněji cítím energii, která z lidí vychází. Užívám si bezprostřednost toho, že jsem blízko divákům, že se jim mohu dívat do očí, můžeme zkoušet různé smysly. Pak lidé nemají problém za mnou po představení přijít a říct mi, co se jim líbilo, a můžeme si povídat o docela intimních věcech. Samozřejmě mi jde také o vytvoření bezpečného prostoru, aby lidé neměli pocit, že je na ně vyvíjen nějaký nátlak nebo se chce přílišná interaktivita. Je to bezpečný prostor i pro mě, nebojím se vystupovat sama, i když nejsem vystudovaná performerka. Vystudovala jsem scénografii, ale už na škole jsem se ráda dostávala do té role performera, i když spíš introvertním neverbálním způsobem. Postupně se přes zkušenosti posouvám a pracuji více se slovy.

Johana: Uvidím, co mi tento blízký vztah dá, až začneme představení hrát. Zatím jsme měly jen dvě krátké ukázky s diváky na rezidenci ve Žďáru nad Sázavou. Ale co mě na tom zatím baví, je možnost intimního dialogu. V běžných situacích dost často upadáme do obecných stereotypních rozhovorů, možná by se dalo říct i povrchních. Otázky, které si často neklademe ani v rodině, nás v hloubi duše zajímají víc než otázky typu „Jak se ti daří v práci?“. Představení je pro mě zážitek z blízkosti a intimity, který se opírá o jednoduché věci. Je to jako odložit jakýsi filtr, který existuje v inscenacích, kde je vztah performera a diváka rozdělen mezi hlediště a jeviště.  V tomto vztahovém prostředí jsme, ať už chceme, nebo nechceme úplně odhalené. Takže i tento druh nahoty je součástí sdílení. 

Vendula: Tvůrčí proces představení Potkat lišku je pro mě dost osobní. Hledám v něm své vlastní pocity a potřeby –  to, co mě baví prožívat s diváky. Ale nejen s diváky, vlastně to, co mě baví prožívat v komunikaci s lidmi jako takovými. 

Téma pozice tvůrce a pozice diváka je v SE.S.TA středem naší teoretické reflexe. Pojďme tedy toto téma prozkoumat trochu podrobněji. Zajímalo by mě, zda v nějaké fázi přípravy konceptu nebo dokonce v tvůrčím procesu přemýšlíte o tom, jaké akce vyvolávají určité kinestetické vjemy, emoční stavy nebo rozvíjejí představivost diváka. Nebo to také předem s divákem testujete?

 Vendula: Určitě o tom přemýšlíme a snažíme se představit si reakce diváka. Částečně zkoušíme, co na nás funguje. Představení jsme prezentovali jako work in progress na Malé inventuře, takže spoléháme i na zpětnou vazbu od diváků. Protože pracujeme s tichem, ptaly jsme se, zda ticho vyvolává v divácích vzpomínky na jejich vlastní dětství. Tím, že je představení intuitivní, musíme se o to více naladit na diváka, abychom po něm nechtěly něco, co je mu nepříjemné, nebo aby nebyl zmatený z toho, co by měl nebo neměl dělat. 

Johana: Moje disciplína je choreografie a pohyb, pro Vendy je to práce s objekty. Storyteling je pro nás obě zcela nová výzva a díky workshopům, které jsme absolvovaly, jsme postupně zjišťovaly, že storytelling poskytuje nespočet možností, jak příběhy vyprávět. Storytelling je disciplína, která není vůbec jednoduchá, ale nástroj a klíč k tomu co funguje a co jsme si snažily osvojit je celkem jednoduchý. Obrazy, o kterých vyprávíme, musíme vidět nejdřív my v představách. A zpětná vazba od vás potvrzuje ty okamžiky, kdy to klaplo i vám, tedy kdy jsme byly v této představě upřímné samy k sobě. Totéž platí o fyzických vjemech, myslím, že ta upřímná fyzičnost z toho na diváka dýchá. Jsou i jiné způsoby storytellingu, které jdou přes metaforu, fantazii, a je otázkou, co si divák představuje. Ale pokud jsem věrná tomu, co sdílím, a prožívám to, je velká šance, že se „to“ dostane i k vám, divákům. Jedna věc je představovat si obrazy, které spojují naše vyřčené vzpomínky na dětství s představami diváka. Mimo jiné se v představení snažíme také podpořit divákův zážitek dalšími čichovými, sluchovými a haptickými vjemy. 

V představeních PocketArt vnímám silný tah na fenomenologickou podstatu bytí a těla, jeho autenticitu, důraz na lidské hodnoty, jako je respekt, soužití, úcta, komunikace.  Vznikají vaše tvůrčí nápady jako kontrast ke způsobu, jakým dnes žijeme? 

Johana: Pokud budu mluvit za PocketArt a inscenace, které jsme realizovali, tak škála témat, která si vybíráme, se proměňuje. A určitě se v nich objevuje frustrace z toho, co se kolem nás děje. Tvořivý proces je pro nás určitým způsobem, jak se s touto frustrací vypořádat a má pro nás terapeutický rozměr. A také si vybíráme zdánlivě vzdálená témata, například v představení Jáma Lvová je předmětem zkoumání mediální manipulace, populismus – témata, která pozorujeme zpovzdálí a kterým možná moc nerozumíme, ale která se nás dotýkají. V Bodies Together zkoumáme téma fenoménu korporací a jejich vlivu na život jednotlivců a globálního společenství.  Takže je tu snaha porozumět určitým jevům hlavně skrze tělo. Samozřejmě, že než začneme pracovat na nějakém tématu, připravíme si teoretický rešerš a teprve potom se pustíme do práce s tělem. Rozhodně chceme s divákem zažít něco, co ve světě chybí. Když si vzpomenu na naši první spolupráci s Vendy – K Madoně se rzí, tam jsem cítila, že chci zažít a zároveň předat něco duchovního, něco, co nás přesahuje. Koncept jsem začala tvořit v období covidu a izolace, kdy jsem cítila nedostatek přesně takových nevšedních prožitků a cítila jsem potřebu „pohladit“ svou i cizí duši.

Johano, není to tvoje první zkušenost s blízkostí a interaktivitou s divákem. Jak bys porovnala různé úrovně interaktivity a participace v představeních PocketArtu? 

Johana: Jáma lvová má různé formáty. Původně to byl duet. Postupně jsme představení adaptovaly v rámci evropského projektu pro děti. Tím, že se představení otevřelo dětskému publiku, začalo nabývat i znaků interaktivity. Později jsme s představením spojily workshop, ve kterém jsme vytvořily protokol, který používáme při práci s dětmi, participanty všech věků, včetne seniorů. To znamená, že jsme choreografický jazyk, který jsme používaly při tvorbě představení, více otevřely možnostem improvizace, což nám umožnilo rozvinout fyzický materiál a způsob interakce s diváky. Dalo by se říci, že participativní charakter Jámy lvové je součástí tvorby, ale finální podobu představení otevíráme divákovi frontálně. Úplně jiné je to v představení Bodies Together, kde je divák přímým účastníkem představení. Tam se hranice mezi tím, kdo je performer a kdo divák, zcela stírá. Divák vytváří představení společně s námi a pokaždé je to jiné představení. U představení Potkat lišku jsme někde uprostřed. Stále jde o klasický divácký vztah, kdy je divák pozorovatelem, i když prostorově jsme si velmi blízko.

DĚKUJI ZA ROZHOVOR A PŘEJI VÁM HODNĚ ŠTESTÍ  S PŘEDSTAVENÍM.