Umění předvádět se: Co když si na divadle léčíme svá narcistická zranění?

V divadle se setkávají lidé, kteří se před sebou stydí. A přesto odhalují svou zranitelnost. Možná také v tom spočívá estetický účinek performativního umění. Tato reflexe rozvíjí myšlenky z Choreografického fóra 2023, kde se diskutovalo o vztahu tvůrců a diváků a tématech manipulace a rituálu, jak se odrážely v představeních Love Bombing a BodyBodyBodyBody na festivalu 4 + 4 dny v pohybu.

Love Bombing Kolektivu Nesladim v režii Braňo Mazúcha představuje toxický vztah ženy (Johana Schmidtmajerová) s mužem trpícím narcistickou poruchou osobnosti (Pavel Neškudla). Že vztah mezi tvůrci či performery a diváky může být v něčem „narcistický“, představení naznačuje v úvodu, když dává divákům performativně zakusit toxickou manipulaci. „Narcistický“ performer je nestydatě instruuje k různým úkolům překračujícím jejich osobní hranice i konvenční hranice mezi tvůrci a publikem. Co máte říct nebo udělat, jak se tvářit, když vás při vstupu nějaký muž, asi herec, nutí přičichnout ke svému tělu, byť navoněnému? Nebo komentuje váš vzhled?

V reakci na přímou interakci s performerem se diváci zachovají různě. Někteří se zapojí do hry „hravým“ protiútokem, zatímco na některých je znát nepohodlí, jako by se zdráhali spolupracovat – možná ze studu. Ledaskdo aktivuje nějakou psychologickou obranu, aby „neztratil tvář“ – ochránil svůj sebeobraz, který je teď ve světle reflektorů ohrožen. Podle psychologů jsme totiž nějaké narcistické zranění utrpěli v dětství všichni. Co kdyby zrovna divadlo bylo místem, kde si je léčíme, ať už jsme diváky nebo performery?

Narcistická zranění a obrany

Narcistická porucha osobnosti vzniká z emocionálního zraňování v dětství, které vede k pocitu studu a nízké sebehodnoty. Lidé, kteří jí trpí, se nesnesitelnému pocitu brání fantaziemi o vlastní velikosti. Aby ochránili svůj křehký sebeobraz, aktivují vědomě i  nevědomě obranné mechanismy jako povyšování, manipulace, soutěživost, které intoxikují mezilidské vztahy. (Heinz-Peter Röhr: Narcismus – vnitřní žalář. Portál 2016)

Zatímco dialog muže a ženy plný zraňování se odehrával mezi diváky, na vyvýšeném jevišti Divadla Archa si pozornost hlučně, „třískáním“ do bubnů, vymáhal ukřivděný kluk (Matěj Šíma), velké neohrabané dítě, snad mužovo nechtěné, skrývané já. Když člověk – i s tím zraněným dítětem v sobě – vystoupí na divadelní jeviště před jiné lidi, je jimi hodnocen. Stydí se, protože jeho sebehodnota může být zpochybněna. Současně je však diváky, narozdíl od svých rodičů kdysi, předem validován i se svým emočním projevem – na divadle se může předvádět.

Takto ujištěn si dovolí odevzdat se třeba grandiózní roli a vzdát se aspoň načas střeženého sebeobrazu, protože může kontrolovaně o sobě tvořit obraz jiný. Paradoxně se z bezpečí role vynoří člověk zažívající konečně opravdovost bytí před ostatními, ale také se sebou. Vedle potlesku dosáhne jistého propojení s ostatními, po kterém ve skrytu duše touží.

Zástupná oběť studu

Diváky „baví“ sledovat jiného, jak trpí studem, „ztrapňuje se“, ale také jak stud překonává ve svém performativním výkonu. Zároveň se do tak lidské situace vžívá – prožívá ji v zastoupení performerem. Cítíme se trapně za něj – protože za sebe?

Performer přináší za nás očistnou oběť studu, jako když na konci extatického tance v performanci-rituálu BodyBodyBodyBody Matteo Sedda málem padl vyčerpáním.

Tanečník trpěl, abychom my mohli jen přihlížet. Obětoval za nás svůj výkon nejen v podobě fyzického vysílení, ale i psychického odhalení. Na pokraji sil člověk nemá energii, aby „pózoval“, kontroloval výrazy tváře, konstruoval sebeobraz čili hrál roli. Diváci měli prostě jen zůstat diváky – vydržet ten pohled až do konce.

Nestydatost a boj o moc

Nepanuje mezi diváky a performery mocenská dynamika připomínající toxické vztahy? Diváci přicházejí s očekáváním „tak se ukaž“ a performeři reagují nestydatě: „tak já vám to ukážu, pokud ten pohled vydržíte“.

Nestydatost je násilnou, v podstatě však obrannou reakcí proti studu. (Jan Benda: Všímavost a soucit se sebou. Portál 2019) V tomto smyslu je „nestydaté“ chtít po divácích přihlížet úmorně se opakujícímu pohybu jako v BodyBodyBodyBody nebo nutit diváky, aby k performerovi čichali, či komentovat vzhled divaček jako v Love Bombing. Radikálním příkladem této studové dynamiky je scénická nahota.

Divadelní gaslighting

V interaktivním divadle mohou být diváci podobně jako oběti gaslightingu v emocionálním napětí nevědouce, co se od nich očekává. Gaslighting je forma manipulace, kdy někdo zpochybňuje realitu, vnímání nebo paměť druhého, což často vede k jeho zmatení a ztrátě důvěry v sebe sama. 

„Nemyslel jsem to přece vážně,“ říká manipulátor a nechává oběť tápat mezi realitou a fikcí. Mluví k nám performer, nebo už jeho role? Myslí to vážně, nebo hraje? Jak mám tuto hru teď hrát?

Na závěr Love Bombing zazní: „Tak si jdi!“ Diváci začali odcházet, třebaže možná pochopili, že jde o výhružku, kterou pronese performer ještě v roli manipulujícího muže směrem k ženě. Mocenská dynamika se obrátila, publikum se dokázalo odstřihnout. „Narcistický“ performer se nedočkal potlesku, ani diskuse s publikem se po představení nekonala, přestože odchod publika kýžený prý nebyl.

Umění předvádět se

Jestli panuje mezi tvůrci a publikem hypoteticky, aspoň v zárodku či jen ve vypjatých případech, taková skrytá soutěživost, pak právě to nás na divadle baví – a pravidla této hry se vyjednávají s každým představením. Při setkání lidí je ve hře stud i nestydatost; překračující se hranice, hrají se hry o moc. Pokud ovšem strpíme stud, integrujeme svá narcistická zranění a překonáme obrany, můžeme se setkat ve své opravdovosti zahrnující i naši lidskou stydlivost – naše zranitelné místo.

Tak vzniká léčivá empatie, říká populární sociální teoretička Brené Brown. Neděje se něco podobného taky mezi tvůrci a publikem v divadle? Může jít o zranitelnost duševní jako v Love Bombing či tělesnou jako v BodyBodyBodyBody. Možná, že právě to nás na performativním umění čili umění předvádět se vzrušuje a právě skrze to nás léčí.  

Zdroje:

Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou. Praha: Portál 2019.

Röhr, Heinz-Peter: Narcismus – vnitřní žalář. Praha: Portál 2016.