Thoughts on the Theme of Circulation

The Interdisciplinary Incubator follows the influential thought of French philosopher Gilles Deleuze, famous for his creative approach to philosophy. As he writes in his Negotiations: “What I’m interested in are the relations between the arts, science, and philosophy. There’s no order of priority among these disciplines. Each is creative. The true object of science is to create functions, the true object of art is to create sensory aggregates, and the object of philosophy is to create concepts. From this viewpoint, given these general heads, however sketchy, of function, aggregate and concept, we can pose the question of echoes and resonances between them […] Creation’s all about mediators…I need my mediators to express myself, and they’d never express themselves without me: you’re always working in a group, even when you seem to be on your own” (1995: 123, 125).

Three carefully chosen pairs took part in the Interdisciplinary Incubator: Bari Kim & NAMO, Howool Baek and Matthias Erian and Denisa Švachová and Lucie Doležalová. These artists operate not only in the sphere of choreography but also in sound (music) and visual art. This led to a rare situation where the artistic and human maturity of all participants was very high and was complemented by excellent expert guests and a very well-prepared programme from the organisers, all of which had a positive influence on the overall quality of the creative workshop.

…the fact that the Centre for Choreographic Development didn’t select only artists from the field of dance for its workshop is evidence that the phenomenon of dance can be perceived in a broader art-historical context. Namely, in recent decades, we have seen a fair number of visual artists work with dance or choreography in a contemporary art context; as a result, we’ve seen that choreography speaks significantly to the discourses of contemporary art…

The various types of mind maps created naturally drew my thoughts to Umberto Eco’s general definition, which distinguishes three possible types of circulatory movement in a labyrinthine environment, which reveal both the diversity of structure in the world and in the history of thought.

The first is the classical, one-way labyrinth, where a single path leads from the edges of the labyrinth to its centre and back out again. The second type is the maze, where the paths continue to branch, abruptly end and require us to retrace our steps until we find the right one.

The third type of labyrinth is the network, where any point in the system can be connected to any other point and where neither centre nor edges, interior or exterior exist.

Circulation is thus the ceaseless movement of our world and retains a magical quality, despite scientific advances. Engaging with the theme of circulation thus becomes indispensable for art and creativity.

More in the original CZ version:

Je zjevné, že Centru choreografického rozvoje SE.S.TA jde o tvůrčí strategie a ne o strategie předváděcí. 

Zabývá se dlouhodobě kreativitou a procesem umělecké tvorby, bez důrazu na výkon či výsledný produkt. Cílem se tak stává samotný tvůrčí kvas, který může být zužitkován až v dlouhodobější perspektivě umělcovy tvorby. SE.S.TA si uvědomuje, že fenomén inovace je příjmem ze souhrnu investic vložených do samotného člověka a přináší dlouhodobě do prostředí českého tance tuto myšlenu neoliberalismu, která je vlastní kulturní a vzdělávací politice všech rozvinutých zemí. 

Mezioborový inkubátor následuje i vlivné myšlenky francouzského filozofa Gillese Deleuze proslulého svým kreativním přístupem k filozofii, který ve svých Rozhovorech píše: To, co mě vždycky zajímá, jsou vztahy mezi uměním, vědou a filozofií. Ani jedna z těchto disciplín není nadřazená ostatním. Každá z nich je tvořivá. Pravým cílem vědy je vytvářet funkce, cílem umění je vytvářet smyslové agregáty a cílem filozofie je tvořit pojmy. Funkce, agregát, poje – tyto tři velké rubriky, jakkoliv všeobecné, dovolují formulovat otázku hlasů a rezonancí mezi jednotlivými obory. … Tvorba, to jsou prostředníci. …Potřebuji své prostředníky, abych se vyjádřil, a oni by se nikdy nevyjádřili beze mě: i když to někdy není vidět, člověk vždycky pracuje s druhými.

Mezioborového inkubátoru se účastnily tři pečlivě vybrané dvojice Bari Kim & NAMO, Howool Baek a Matthias Erian a Denisa Švachová a Lucie Doležalová. Tito umělci operují nejen na poli choreografie, ale také zvuku (hudby) a vizuálního umění. Došlo ke vzácné situaci, kdy umělecká i lidská vyspělost všech účastníků byla velmi vysoká a to mělo vedle vynikajících hostů z řad odborníků a velmi kvalitně připraveného programu iniciátorů pozitivní vliv na kvalitu celé tvůrčí dílny.

To, že Centrum choreografického rozvoje nevybírá pro své dílny umělce pouze z oblasti tance je známkou toho, že dokáže fenomén tance vnímat v širším umělecko-historickém kontextu. V umění posledních desetiletí totiž sledujeme právě v kontextu současného a aktuálního umění nezanedbatelný počet vizuálních umělců zabývajících se využitím tance či choreografie a tím choreografie značně promlouvá do diskurzu současného umění. Tento jev můžeme označit termínem choreografický moment. Abychom však pochopili tento obrat od tance k choreografii, musíme se vzdát ontologické představy tance jako subjektivního výrazu těla nebo objektivizace lidského pohybu. Zrada tance choreografií, jejíž definici si spojujeme hlavně s kompozicí lidských pohybů vytvářejících tanec, se udála v 90. letech vlivem slavných choreografů (Forsyth, Burrows, Bel, Le Roy, Charmatz) a spočívala v rozdělení režimu tělo-pohyb, ve prospěch jakéhokoliv pohybu, který se děje ve světě, či pouze dokonce pohybu myšlenky. Tyto myšlenky však nejsou tak nové, jak by se zdálo, na konci 19. století je promýšlel již Gordon Craig a ve 20.století do předválečné avantgardy patřící ikona Bauhausu Oskar Schlemmer. Tento posun v chápání choreografie jako nezávislé na naší ontologické představě tance, se otevřely dvěře jak tanečníkům a choreografům na jedné straně, tak umělcům, filozofům, vědcům aj. na straně druhé pro různé tvůrčí průniky. 

Program inkubátoru byl velmi bohatý a strukturovaný. Vedle přednášek, které se odborně zabývaly cirkulací z pohledu fyziky (termodynamiky), architektury (zvláště barokní), light designu či scénografie a site specific projektů (i z hlediska historie), si všichni zúčastnění měli možnost na téma cirkulace sáhnout i na sebou řízených workshopech, které probíhaly formou volně podaných návrhů a byly následovány sérií diskusí moderovaných tvůrkyněmi inkubátoru Marií Kinski a Zuzanou Žabkovou. Kulatý stůl, jenž byl vyvrcholením týdenní akce, představil zúčastněné a jejich zájem o téma, a popsal, co se událo. Během pobytu vznikly např. mentální mapy a krátké avšak komplexní a umělecky silné performativní události. 

Charakteristiku toho, co probíhalo na mezioborovém inkubátoru a k čemu směřoval, můžeme metodologicky popsat právě na principu tvorby choreografů a umělců z 90. letech, tvůrců tzv. conceptuálního tance či non-dance. Ti posouvají otázku uměleckého díla vnímaného jako interpretace (co to znamená) k experimentu (jak to funguje). Je to tedy právě schopnost promýšlet otázky, které si klademe při experimentu, co pak vytváří performance (nebo představení či dílo).

Pokud se podíváme na estetiku performativity, která nastoluje rozdíl mezi událostí a dílem, vidíme, že dílo je spojené s produkcí a recepcí, zatímco událost s inscenováním a estetickým prožitkem. Performativní obrat tak v šedesátých a na počátku sedmdesátých let vedl k rozostření hranic mezi jednotlivými uměními i mezi uměním a neuměním. Estetika performativity se snaží bořit dichotomie buď –  anebo (které jsou nám dány tradicí osvícenství) a argumentuje pomocí jak – tak. Hranice tak mění spíše v prahy, které nerozdělují, ale spojují, i když i překračování prahů s sebou nese jistá rizika. Zatímco však hranice je linie, která něco uzavírá a odkazuje k zákonu, práh odkazuje k meziprostoru a magii.

Tím estetika performativity pomáhá k novému zakouzlení světa.

V performativní události tak jde tedy o zjevování a ne o zobrazování.

Není zde ani možné, ani nutné popisovat vše, co se dělo a diskutovalo na inkubátoru celý týden. Ráda bych však upozornila na něco, co v této skupině lidí rezonovalo u všech zúčastněných, ač se jejich přístupy, zaměření či úlohy lišily. Pro mne z toho vzešlo chápání pojmu cirkulace jako neustálého pohybu lidstva po cestách, kterými prochází při své dějinné snaze o uchopování světa, ať už se tak děje skrze mytologii, náboženství, vědu, filozofii či umění. Naše touha po hlubokém poznání a prožívání světa a vědomí, že této jednoty se světem nelze zcela dosáhnout, navozuje zvláštní napětí a dynamiku našeho bytí a umožńuje nám sdílet a uvolnit tuto energii skrze tvorbu.

Jako symbolu či obrazu složitosti světa se již po tisíciletí používá obraz labyrintu, který obsahuje vše, co souvisí s cirkulací jako představou konkrétních fyzických interakcí v prostoru určité architektury, či cirkulace jako fyzického termínu či metafyzického pojmu. Velmi neurčitý a abstraktní pojem cirkulace je tak zkonkretizován  obrazem spirály, smyčky nebo sítě, je obrazem nekonečna, ale i obrazem nevratnosti a uzavřenosti systému. Symbol labyrintu jsem vybrala také proto, že dokáže pojmout vše, co se v rámci tématu cirkulace objevilo v již zmiňovaných mentálních mapách. Sama mentální mapa pak navozuje obraz labyrintu a sám labyrint se vžil jako symbol umění.

Právě na základě různých struktur mentálních map, které vznikly, mi připadá příhodné upozornit na obecnou definici Umberta Eca, který rozlišuje tři typy možného cirkulativního pohybu v prostředí labyrintu, které nám tím vlastně odhalují diverzitu struktur světa, ale také snad dějin myšlení.

Prvním je labyrint klasický, jednocestný, kde jediná cesta vede z okraje labyrintu do jeho středu a tou samou zpět. Druhý typ je bludiště, kde se cestičky dále větví, náhle končí a nutí nás vracet se po vlastních stopách, až dokud nenajdeme tu správnou. 

Třetím typem labyrintu je síť, kde kterýkoliv bod soustavy může být propojen s jakýmkoliv jiným bodem, kde neexistuje nic jako střed a okraj, interiér a exteriér. 

Další inspirací může být tvorba akademika Douglasem Hofstadtera, který se mimo jiné také celoživotně zabývá interdisciplinárním tématem tvořivosti, a to kniha Gödel, Escher, Bach, kde popisuje podivnou smyčka (strange loop), prvek vyskytující se v hudbě, umění, filozofii i matematice a výrazně spojující autory zmíněné v názvu knihy. Téma smyčky či spirály ve spojitosti s cirkulací zaznělo na mezioborovém inkubátoru několikrát ve vztahu např. k architektuře při prohlídce a zážitku z barokního schodiště či v diskusích, kde se tématem cirkulace zvuku v prostoru na principu smyčky zabýval Mathias Erian. Téma sítě pak můžeme snadno aplikovat na objevy z neurovědy či na virtuální realitu.

Spirála na papíře i spirála v terénu předpokládají pohyb – je nutné ji projít. Jak hluboko je v nás zakořeněná je vidět z dětské hry, založené na pohybu skákání po spirále. Je to druh panáka – šnek. Spirála s políčky. Hra je velmi stará a zřejmě pod vlivem církve vznikla ještě jiná varianta: panák, která je známá i v Čechách.

Cirkulace je tedy neustálý pohyb našeho světa, jež zůstává i přes vědecké pokroky stále magický a otevírání tématu cirkulace se tak stává nezbytné pro tvořivost a umění.

Mezioborový inkubátor: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, 11.3. – 16.3. 2018 Žďár nad Sázavou

V článku jsem vycházela z prací těchto autorů:

Viktor Čech: Choreografický moment, Archiv a moderna, 2015

Choreographing Problems: Expressive Concepts In European Contemporary Dance: Boajna Cvejic, 2013

http://www.okultura.cz/WordPress/pout-k-huse-aneb-vandrem-ku-svetlu/Psáno pro časopis Analogon č. 79

Jindřich Dlabaja: Labyrint jako symbol cesty, meditace a relativity u Borgese a Eschera. Bakalářská diplomová práce. FF MU, Brno 2015 

Gilles Deleuze: Rokovania 1972-1990, 1998

Michel Foucault: Zrození biopolitiky, 2009

Erika Fisher-Lichte: Estetika performativity, 2010