Scénografie a pohyb

Leitmotivem letošního ročníku festivalu KoresponDance bylo téma scénografie v tanci a pohybu. Scénografii se proto věnoval i druhý festivalový kulatý stůl. Diskutovat přišli například scénografka a choreografka Marie Gourdin, choreograf Jean Gaudin, Pierre Nadaud, pedagog, filozof, tanečník, choreograf a klaun, choreografka Jana Bitterová, choreografka Marie Goeminne a další.

Přístup tvůrců ke scénografii, jako k vytváření prostředí na scéně, je velmi odlišný. Marie Gourdin, která se ve scénografii přihlásila k jednoduchosti a minimalismu, prezentovala svou práci na inscenaci Un, kde vycházela z prostoru a scénografie, která následně ovlivňovala pohyb těla na jevišti. Omezení prostoru spoluvytvářelo pohyb, který se vyvíjel také v improvizacích s prostorem. Choreografie dotváří scénografii. Jak scénografie a pohyb vytvářejí společný smysl? Scénografie je totiž součást jazyka, kterým dílo hovoří.

Jiným přístupem může být tvůrčí cesta, která naopak začíná pohybem, tělem, fyzičností. O té hovořila choreografka Marie Goeminne, jejíž inscenace Lostbox byla součástí festivalového programu. Scénografii, v tomto případě krabici, použila jako předmět, který podporuje a dotváří předem vymyšlený pohyb a který podporuje tělo na scéně. Dál zkoumala, jak se slova, která v představení promítá na tělo performerky a jsou tak v podstatě také specifickým scénografickým prvkem, hodí k pohybu, jak jsou transformována do pohybu. Zajímaly jí polohy těla a moment, kdy vymizí lidský aspekt těla. Chtěla jít do detailů – sledovat, jak se fyzicky projevuje dech, pohyb prstu…, tělo pro ní bylo krajinou, v níž se snažila kombinovat verbální a neverbální jazyk.

Dále se objevila otázka, jak se ke scénografii vztahují interpreti. Marie Goeminne popsala stav interpretky Lostbox, kdy se snaží být maximálně přítomná tady a teď, vnímá publikum a podniká fyzickou cestu skrze představení, přičemž také interaguje s krabicí, s uzavřeným prostorem na scéně. Podle Marie Gourdin je interpret součástí příběhu, takže v Un intenzivně komunikuje se scénografií. Interpret musel zjistit, co fyzicky může na scéně, kterou scénografie strukturuje, dělat z hlediska tělesné akce a pohybu. Interpret si vytváří vlastní příběh. Tělo dělá svá vlastní rozhodnutí a scénografie s sebou nese možnosti, jak jinak pracovat s tělem. Důležité je ale vědět, co chce konkrétním předmětem scénograf říct.

Přísně vzato, architektura se nachází všude – prostor okolo nás, láhev vody, kterou vezmeme do ruky…, to vše nutí tělo reagovat a vytvářet si vždy novou abecedu pohybu. To, co se odehrává na scéně (reakce těla na scénografické řešení, i kdyby jím měl být jen prázdný prostor) tak vlastně známe i z každodenního života. Vždy je to také otázka toho, jak pracovat s tvůrčí intuicí. Scénograf nemá předem jasnou odpověď, jasně daný postup práce. Jinak než v Un Marie Gourdin například jako scénografka pracovala na přípravě inscenace Stabat Mater s choreografem Jeanem Gaudinem ve Žďáru, kdy byly výchozím bodem existující opera a choreografická idea a scénografie na ně musela reagovat. Jako scénografka musela porozumět tomu, co choreograf chce – sám rozhodl o základním pojetí prostoru a o tom, jak se v něm budou pohybovat tanečníci.

Jean Gaudin pak sdílel svou vlastní zkušenost. Přístup k tvorbě z hlediska toho, zda je první choreografie nebo scénografie, u něj bývá různý. Není v tom žádné pravidlo, stejně jako nemá žádné pravidlo v tom, jak pracovat se scénou, s předmětem. Společná práce s Marie Gourdin probíhala tak, že přeložila jeho ideje do obrázků. Práci chorografa se scénografem Jean Gaudin popisuje jako obousměrné vibrace, tvůrčí komunikaci, diskusi, vzájemné ovlivňování. Vždy jde o interpretaci toho, jaký příběh se vypráví. Pracují choreograf a scénograf skutečně na stejném příběhu?

Velkým tématem scénografa je rozhodnutí. Scénograf vytváří koncepce, pracuje s materiály (technická oblast scénografie), s předměty, vytváří kompozice, ideje struktury. Ale nakonec se musí rozhodnout, co použije. Kolik rozhodnutí scénograf při přípravě díla udělá? A jaká mají tato rozhodnutí dopady? Například výběr materiálu zúží významy. Scénograf má sílu vidět věci, jež choreograf vždy nevidí, a vytvářet prostor s nadhledem. Scénograf jako profesionál musí být flexibilní a adaptabilní.

Při site-specific práci diskutuje choreograf s prostorem jako se scénografem, také hledá cesty, jak s prostorem pracovat. Znamená to, že už to je prvotní tvůrčí scénografická otázka – proč chce vlastně choreograf pracovat v divadelním prostoru nebo proč tam pracovat nechce? Všechno má své důvody, které spoluvytvářejí příběh. Výběr prostoru je velké scénografické rozhodnutí. Stejně tak jako odpověď na otázku, zda je třeba cokoliv přinést na scénu – předmět totiž nic nepřidává, musí být součástí díla. Dát toho na jeviště moc znamená nedat tam nic.

Diskutovalo se také o symbolech a o tom, jak s nimi tvůrci zacházejí, jakým způsobem jdou za první čtení předmětu, i o archetypech. V diskusi se objevila také zmínka o neviditelné scénografii, která může i v prázdném prostoru vznikat čistě jen pohybem těla. Jako odpověď na otázku: Jak žijeme prostor? Tělo stále vytváří prostor. Scénograf rozbíjí běžný význam věcí i míst a dokáže jim dát nový, jiný význam. Vidí jinak. Klade otázky. Je také dramaturgem prostoru. V tomto bodě diskuse navázala na témata, která byla předmětem kulatých stolů při České taneční platformě 2016, jež Centrum choreografického rozvoje Se.S.Ta pořádalo a v nichž se věnovalo dramaturgii tance.