POZICE TVŮRCE –⁠ POZICE PUBLIKA. Rozhovor s kolektivem tYhle – Florentem Golfierem a Lukášem Karáskem

Pozice tvůrce –⁠ pozice publika je téma, kterému se budeme v letošním roce na Blogu SE.S.TA  intenzivně věnovat. Tvůrci/tvůrkyně programově porušují umělecké konvence, aby zprostředkovali divákovi nový a zdá se i co nejintenzivnější zážitek.  Chtějí tak dostat diváky „na vlnu“ –⁠ katalyzovat v nich různé estetické, kognitivní či dokonce behaviorální procesy: zcitlivit je, proměnit jejich vnímání, rozvibrovat jejich těla, podnítit k přemýšlení či přímo k akci. 

S rozmachem nekonvenčních interaktivních, participativních formátů v performativních uměních vyvstává opět otázka, jak tvůrci přemýšlejí o hodnotě, kterou diváci ve své rozmanitosti uměleckému dílu přinášejí. Zajímá nás, jak doslova „zfyzičňují“ myšlenku, že až před divákem či snad s divákem je dílo kompletní. Materiál na téma pozice tvůrce –⁠ pozice publika sbírame a reflektujeme ve spolupráci s⁠ choreografy, režiséry, performery, tanečníky, teoretiky a pedagogy.  

Začínáme rozhovorem se dvěma členy kolektivu tYhle, performery Florentem Golfierem a Lukášem Karáskem. Zastihla jsem je na prezentaci work in progress na zámku ve Žďáru nad Sázavou, kde byli na výzkumné a tvůrčí rezidenci Art klastry. Po deseti letech od uvedení svého prvního duetu „Tešlon a Frkl“ se rozhodli společně znovu vstoupit do intimních zón tvůrčího procesu s tématem boje, respektive ne-boje. Přestože jsou už oba profesně i osobnostně nepochybně jinde, stojí zároveň na začátku zkoumání. Kladou si otázky: Jak „správně“ bojovat pomocí uvědomělého konfliktu? Jak je možné vyhnout se násilnému jednání? Jaký je boj s absencí násilí? Je to stále boj? Jaké jsou podoby zástupného boje, který nám pomáhá neutíkat před problémy? Může například sportovní utkání mezi rivaly pomoct k vyřešení konfliktu? Nebo si tak jen vybíjíme frustraci, abychom na chvíli zapomněli na skutečný spor? Kde je hranice mezi debatou, konfrontací a konfliktem? Kdy a proč v nich dochází k násilí? 

Lukáše a Florenta čeká další rok zkoumání tématu na několika rezidencích, než představení „(Ne)boj“ dozraje do konečného stadia příprav a bude prezentováno divákům. Zajímalo mě: Jak uvažují tvůrci o sdílení svých představ s publikem? Jakou roli, odpovědnost a kompetence dávají divákům? A z druhé strany, s jakými očekáváními, názory a chutěmi přichází podle nich divák na taneční představení? Jak funguje zpětnovazební smyčka, která se uděje, nebo neuděje mezi tvůrcem a divákem skrze interprety v představení? Čím více se nořím do problematiky vztahu tvůrce a diváka, domnívám se, že tvůrce je někde uprostřed této osy:⁠ Nasává do sebe společenské dění, události běžného dne, aby je společnosti mohl opět vrátit v transformované podobě. A tak zhmotňovat individuální či kolektivní zkušenost, dávat tím šanci na znovudefinování zkušenosti v kontextu dějinného, téměř nezbadatelného mikropohybu, který je však nepopíratelný.

Inspirovala vás ke zpracování tématu nějaká konkrétní osobní nebo společenská situace?

Lukáš Karásek: S prvním nápadem přišel Florent. Témata boje a konfrontace ve mně rezonovala, a i když jsme si je v tvůrčím procesu nikdy neverbalizovali, průběžně se objevovala. Cítili jsme, že jsou něco, co nás oba oslovuje, je to pole, kde můžeme hledat. Navíc jsme se ocitli v období, kdy jsme před deseti lety vytvořili náš první duet, který jsme zrovna derniérovali, a chtěli jsme se ke spolupráci vrátit. 

Florent Golfier: Zažil jsem více situací, které mě vedly ke zpracování tématu boje. V osobní rovině –⁠ už se to ale zlepšilo –⁠ jsem se chronicky vyhýbal přímé konfrontaci a raději nechával věci vychladnout, a pak je řešil. A někdy jsem se konfliktu vyhýbal natolik, až jsem na sebe vzal přílišnou odpovědnost za celou situaci a tíha té energie se pak obrátila proti mně. Ano, ano, ano, mohu za všechno, co jsem udělal špatně, říkal jsem si. Nebyl jsem schopen nastavit si bariéru, kdy si řeknu, že tohle už mi nepatří. To je to, co se učím: uvědomovat si potřeby a pojmenovávat věci. Na globální úrovni, jako společnost, čelíme brutální sociální, environmentální krizi, aniž by došlo k cílené a smysluplné konfrontaci jednotlivých aktérů –⁠ politiků, lobbistů, zástupců průmyslového sektoru a občanské společnosti –⁠ v těchto otázkách. Tím myslím klíčové otázky, jako jsou klimatická krize, energetická transformace nebo dostupnost bydlení. Bojů kolem nich je mnoho, ale přijde mi, že bychom mohli bojovat líp nebo ve větším počtu zainteresovaných lidí tak, aby to mělo konkrétní dopady. Potřebujeme si osvojit dovednosti, jak chápat konflikt jako potenciál k transformaci. Naučit se transformovat jeho energii. 

Zajímá mě, jak tuto osobní a společenskou rovinu proměňujete v tvůrčím procesu.

Lukáš Karásek: Protože jsme v podstatě na jeho začátku, přemýšleli jsme, jak zapojit diváka, aby z toho něco měl. Nechali jsme vás vyhrabat nějaký konflikt z paměti, abyste měli kontext k našemu pohybu. Nebylo to až tak participativní, ale zpětná vazba a vnímání ukázky by asi byly jiné, kdybychom to neudělali. Jedna paní v publiku zmiňovala, že neví, jestli dokáže odečíst fyzické obrazy –⁠ to, co vidí na jevišti –⁠ aniž by reflektovala svůj vlastní konflikt –⁠ a to je podle mě způsob zapojení diváka. Měli jsme v úmyslu poskytnout divákovi prostor pro jeho vlastní představivost. Není nám jedno, jak divák vnímá naši práci, ale chceme mu poskytnout určitou svobodu. Jsme zatím na začátku, ale určitě budeme zkoumat i další způsoby práce s divákem. Nevíme, jestli půjdeme přímo a skrze naše příběhy, nebo zprostředkovaně skrze příběhy diváků. 

Florent Golfier: Zatím se neshodneme na tom, jak přesně chceme diváka zapojit, ale máme různá přání. Jedním je zapojit diváka mnohem více než dosud. Dnes šlo jen o krátké zamyšlení nad jeho konflikty, díky nimž jsou obrazy, které jsme nabídli svými těly, čitelnější. Do budoucna bych měl zájem zapojit diváka ještě více, aby měl vliv na to, co vytváříme. Doposud byly naše představení na abstraktnější úrovni –⁠ šlo spíše o nabídku vizuální performance, kde diváci měli prostor pro vlastní interpretaci. Uvidíme, s jakými strategiemi ještě přijdeme, je to pro nás otevřené.

Nabídli jste nám posturální obrazy, v nichž můžeme parafrázovat nebo dokonce znovu prožívat své vlastní konflikty. Máte touhu diváky někam pozitivně posunout? 

Lukáš Karásek: Určitě všechno, co člověka na základě naší tvorby dojme, je pro mě příjemné zjištění. A pokud je to pro něj i přínos, je to přínos i pro mě jako tvůrce. Ale nepotřebuju tlačit na to, abych někoho někam posunul. To nedělám, ani se tomu nechci věnovat. Nechci dělat morální nátlak, to není můj záměr.

Florent Golfier: Cítím v sobě rozpor, že na jedné straně chci lidem nabídnout možnost pustit se s námi do určitého transformačního procesu, takže vnímám trochu větší tlak než Lukáš. Protože vedle své umělecké kariéry se věnuju klimatickému aktivismu, ve kterém jsou cíle jasně definované a formy zapojení lidí jsou také přímé. Na druhou stranu je v mém způsobu přemýšlení cosi jako dědictví kolonialismu, které bych rád více dekonstruoval. Co tím myslím: Na základě své kultury, své analýzy světa chci prosadit něco dobrého a důležitého pro svět a chci to lidem tak trochu vnutit. To je podle mě vyloženě kolonialistický způsob fungování. Domnívám se, že spousta traumat, záseků a sociálních problémů, které máme v západní společnosti, je zděděná z koloniální historie a postkoloniálních struktur. 

Lukáš Karásek: Když tě poslouchám, Florente, chce se mi tlačit ještě míň. Protože moje historická paměť a zděděná zkušenost mi říká, že čím víc je to agitační, tím víc je mi to proti srsti. Jakmile mi někdo začne něco nabízet, podbízet se nebo vnucovat, cítím se nepříjemně a chci se od toho vzdálit. Je to moje osobní nastavení, čím větší nátlak, tím víc to odmítám. I když se bavíme o důležitém tématu, přijde mi neefektivní někomu něco vnucovat. Během tohoto procesu si chceme nechat otevřené dveře k experimentování s divákem. Máme před sebou celý rok, abychom si vyzkoušeli různé možnosti. Třeba takové částečné zapojení diváka jako při dnešní ukázce. Po prezentaci jsme dostali zpětnou vazbu od jedné divačky, že se jednu chvíli chtěla zapojit. Takže možná to je cesta. 

Dařilo se vám během tvůrčího procesu objevovat hranice mezi debatou, konfrontací a konfliktem?

Florent Golfier: Nezabývali jsme se kognitivní analýzou hranic. Prozkoumávali jsme je zatím jenom fyzicky. Pro mě bylo klíčové, že konfrontace byla možná, protože jsme vytvořili bezpečný prostor s jasně definovanými pravidly. Na začátku zkoušek jsme si udělali takzvaný check-in, kde jsme si řekli, s jakou emocí, stresy či starostmi přicházíme na zkoušku. Na jejím konci jsme měli možnost vše uzavřít s tím, jak se cítíme a jaký je náš program na další den. Tato důvěra a možnost pracovat s konfliktem byla možná jen díky tomu, že se osobní věci nemíchaly s tím, co se dělo na zkoušce. Lukáš také přidal pravidlo, že co se stane na zkoušce, zůstane na zkoušce. Mohli jsme si tedy dovolit otevřít se intimnějším, osobnějším věcem. 

Lukáš Karásek: Konflikty mezi sebou už z minulosti známe a samozřejmě při organizaci projektu je prostor pro vznik mnoha konfliktů. I když jsme vytvářeli prostor, aby nějaký konflikt začal bujet, nenastala žádná vyhrocená situace. Když o tom tak přemýšlím, mám dojem, že jsme se během tvůrčího procesu ještě nesetkali se skutečným konfliktem. Nejsem si jistý, zda je to vůbec nutné. Možná že konflikt nemusí být součástí tvůrčího procesu. Možná může přijít zvenčí, odjinud a my ho pak můžeme pohybově zkoumat a verbalizovat a na tom se učit, jak bychom konflikty mohli společně zvládnout. Během zkoušení jsme se především pohybovali na úrovni debat a různých názorových konfrontací, které jsme pak transformovali do pohybu. Hranici mezi debatou, konfrontací a konfliktem jsme v takovém měřítku zatím rozhodně nezpracovali. Ještě jsme si nedali ani ránu pěstí (smích). 

Lukáš Karásek: Záleží na obsahu, co chceme říct. V umění mám rád, když je upřímné, ale zároveň nemusím na jeviště přenášet celý svůj osobní život. Vlastně je pro mě nepředstavitelné, že bych měl na jevišti skutečný konflikt. Pořád jsem v roli performera a nezkoumám, kam až můžu na jevišti zajít. Na tom pracujeme s Florentem ve zkušebně. Ale určitě je to zajímavá hranice, kterou můžeme zkoumat: co je možné, a co ne. Teď, když o tom mluvíme, si představuju: co to vlastně znamená mít na jevišti skutečný konflikt? 

Florent Golfier: Asi něco takového, jako že druhý den nemůžeš vystupovat, protože máš zlomený nos (smích).

Lukáš Karásek: Nebo že se pohádáme tak, že už se nikdy v životě neuvidíme? Že uděláme něco extrémního? To je pro mě nepředstavitelné. Musí to mít nějakou hranici, o které víš, že ji nepřekročíš. Ale proč bych to dělal? Pak spolu vlastně vůbec nemusíme pracovat (smích).

Děkujeme za rozhovor a držíme vám v tvorbě palce! 

 „Umělecké dílo je zhmotněním umělcovy zkušenosti v čase.“
– Jean Christophe Paré, tanečník a pedagog

Text zpracovala: Katarína Brestovanská

Jazykové korektury: Martina Činková, Martin Maryška

Foto: Alena Češková