Performing Community in Curves

Performing Community in Curves

At the end of September 2019, SE.S.TA Centre for Choreographic Development in collaboration with Prague City Gallery presented the installation Pavillon Fuller in the form of a performance. Pavillon Fuller performs the interaction of dance, space and architecture. It investigates their relationship through a simple installation built of wood and a light rope system, which remains in the Troja Palace gardens as part of the exhibitions and as an invitation to dialogue and encounter. Pavillon Fuller references the work of Richard Buckminster Fuller, architect and the founding father of tensegrity, the principle applied in the Pavillon’s construction. What does choreographer and dancer Jordi Galí, creator of the project, have to say about Pavillon Fuller and other subjects?

What is the main aim of the Pavillon Fuller project?

Alongside my work as a performer and creator, I have long been engaged in pedagogical activities and in the last few years, the connections between experience and research, and between artistic creation and pedagogy have become the most interesting to me. The work we do is slow, it takes quite a long time to build something, to construct, to master it. This style of work requires automation. It is thus quite difficult to transfer it to a group that doesn’t have experience with it yet. In the context of the Pavillon Fuller project, I wanted, first of all, to introduce people to the questions of practice that I’ve been working with for a long time. We create a shared time between the team and participants, who concentrate on concrete and poetic assignments.

Why is community an important part of the creation process?

I wanted to create a simple structure that would work with materials that are available and easy to work with. The goal was to assemble a group of people and to allow them to go through a staged process of creation during which we would collaboratively create a monumental, ephemeral structure. In the context of such a process, we encourage solidarity, the ability to listen and collaborate in a group. The idea of assemblage is thus present in all layers of the working process. How can we create complexity – which creates another, new meaning – by connecting simple, unified materials? How can we foster esprit de corps and community feeling in an individualistic environment? It would be easy to argue that the capacity of the group’s thinking exceeds the growth of its competences.

More in original CZ version: 

Performovat komunitu v křivkách 

ARCHITEKTURA, SPIRÁLA, GESTO, KOMUNITA, PROCES

Na konci září 2019 uvedlo Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy instalaci Pavillonu Fuller ve formě performance. Pavillon Fuller představuje interakci tance, prostoru a architektury. Zkoumá jejich vztah skrze jednoduchou instalaci sestávající ze dřeva a lehkého lanového systému, která v zahradách zůstává jako součást expozice a zve k setkání, k dialogu. Pavillon Fuller odkazuje na dílo Richarda Buckminstera Fullera, architekta a otce zakladatele tensegrity, principu aplikovaného v konstrukční logice Pavillonu. A co říká nejen o Pavillonu Fuller autor konceptu, choreograf a tenčník Jordi Galí?

Co je hlavním záměrem projektu Pavillon Fuller?

Při mojí práci interpreta i autora se dlouhodobě věnuji také pedagogické činnosti. A právě poslední léta se propojení mezi zkušeností a výzkumem, propojení tvorby umělecké a pedagogické, pro mě stalo nejzajímavějším. Práce, kterou děláme, je pomalá, trvá to totiž dlouho, něco vybudovat, vystavit, zkrotit. Tenhle styl práce si vyžaduje automatizmus. Je proto celkem náročné ji přenést na skupinu, která s ní ještě nemá zkušenost. V rámci projektu Pavillon Fuller chci v první řadě lidem přiblížit otázky praxe, které se už dlouho věnuji. Vytváříme sdílený čas mezi týmem a účastníky, kteří se soustřeďují okolo konkrétních a poetických zadání.

Proč je komunita důležitou součástí v procesu tvorby?

Chtěl jsem vytvořit jednoduchou strukturu, která by pracovala s dostupnými materiály, lehkými na zpracování. Cílem bylo sestavit skupinu lidí a dovolit jí projít etapami procesu tvorby během kterého společně vytváříme monumentální efemérní konstrukci. V rámci takového procesu podněcujeme soudržnost, schopnost poslouchat a spolupracovat ve skupině. Idea asambláže je tak přítomná ve všech vrstvách procesu práce. Jak můžeme z jednoduchých unifikovaných materiálů jejich vzájemným propojením vytvořit komplexitu, která vytváří další nový význam? Jak můžeme podnítit ducha skupiny a komunity v prostředí individualit? Bylo by jednoduché tvrdit, že kapacita přemýšlení skupiny překračuje růst jejích kompetencí.

Jak vnímáš problém času v tomto projektu a čas, který vy umělci a zapojení účastníci strávíte spolu během projektu?

Po dobu tvorby komplexní asambláže Pavillon Fuller zapojuji skupinu lidí do komunitního projektu v reálném čase jejího budování a za přítomnosti publika. V tomto projektu existuje paralelně několik časů. V první řadě jde o čas, kdy se skupina formuje, tedy setkání s účastníky a začátek budování komunity. Jde o dva dny, během kterých se skupina setkává a prochází tanečním choreografickým procesem založeným na konceptu používání pracovních gest. Na závěr, na základě tohoto procesu, vzniká představení – proces práce, který je sdílený s publikem. A jsou to právě tyto komplementarity, čas – čas těla, gesta a přítomnosti – které zvou diváka ke kontemplaci a setkání okolo vytvořeného společného díla. Samotný Pavillon Fuller zůstává na místě jako efemérní konstrukce, která budí zvědavost a zve kolemjdoucí blíž a zároveň je stopou zkušenosti ze setkání a formování skupiny. 

Co si myslíš o pozici umělce v dnešní společnosti?

Zdá se mi, že je těžké přesně definovat, co dnes znamená být umělcem. Umělecká tvorba může vyvěrat z mnoha oborů a z jejich propojování, stejně tak z různorodosti kontextů, ve kterých se umění formuje. To ovlivňuje prostředky, s jakými umělci pracují, a podněcuje to jejich zvědavost, která může vyzdvihnout, anebo zpochybnit, co jejich aktivita a přítomnost ve společnosti znamená. Moje představa je, že každý umělec přispívá svému prostředí a své komunitě novou vizí o lidstvu a o světě. 

Myslíš si, že jsou umělci ze svojí pozice schopní ovlivnit politickou situaci?

Vlády jsou ve svojí podstatě zodpovědné za organizaci naší společnosti. Když je umění schopné měnit pohled na sebe sama i na svět, stává se tím pádem politickým svou kapacitou transformovat společnosti, a tedy kapacitou reorganizace, kterou společnost potřebuje.  

Jordi Galí

Tanečník, choreograf, pedagog. Vystudoval současný tanec na Institut del Teatre de Barcelone. Jako tanečník spolupracoval s Emiliem Gutiérrezem, Wim Vandekeybusem či Anne Teresa De Keersmaeker. Roku 1998 získal ocenění pro nejlepšího tanečníka od Certamen Coreográfico of Madrid a roku 2005 cenu pro nejlepšího herce na toruňském festivalu Kontact International Theatre Festival. Od roku 2001 se Jordi Galí věnuje vlastním projektům, v posledních letech v rámci své společnosti Arrangement Provisoire. Jedním z jeho hlavních témat je dialog mezi lidským pohybem a hmotou, což se projevuje i v projektech, které již v České republice realizoval. V rámci festivalu KoresponDance 2016 byla například uvedena jeho inscenace Abscisse, která zkoumá napětí mezi protichůdnými silami, na jejichž základě se rodí architektura. Jordi Galí s pečlivostí a humorem vybudoval na scéně komplexní struktury za pomoci tří performerů, tří žebříků a nejrůznějších kousků lan i dřeva. Fascinace gesty a pohyby, které můžeme spatřit v manuální práci, provází Jordiho Galí snad odjakživa a jistě ji uvidíme i letos v zahradách Trojského zámku.