Ohlédnutí za Pedagogickým seminářem očima choreografky a účastnice semináře

Posledních několik let se zabývám klasickou hudební kompozicí a jejím překladem do performativního jazyka (tanec, text a hlas). Koncepčně na svých choreografiích vždy pracuji v úzké spolupráci s hudebníkem/skladatelem, ať už se jedná o práci se syntetickým zvukovým designem, grafickou partiturou nebo klasickou partiturou. Ocitám se v prostoru, kde někdy usnadňuji, jindy jsem překážkou v komunikačním procesu mezi tanečníky a hudebníky. Na semináři mě zajímala otázka napětí mezi jednotlivcem a skupinou z hlediska kompozičních postupů při vytváření polyfonního vedení “těl tanečníků“. Chtěla jsem zjistit víc o tom, jak vystavět sóla, duety až kvintety, co je neviditelné a zůstává v prostoru kromě samotného pohybového materiálu. Jaké síly ovlivňují konsonance (soulad) a disonance (nesoulad) pohybového materiálu. A jak sdělit hudebníkům, co v tanci hledám, a naopak co chci z partitury přenést do tanečního vyjádření. To byla moje výchozí pozice.

Do semináře jsme skočili rovnýma nohama pampampam… s tématem Dehierarchizace tvůrčího procesu a vedení dialogu „my a já“. Jean-Christophe Paré hned na začátku vyslal signál, že třídenní seminář je o naší společné výměně. Prostřednictvím otázek a aktivního pohybového hledání se dostaneme do hlubších souvislostí, propojování různých zkušeností a vzájemného sdílení.

“Pro tanec a jeho výuku je zajímavá otázka demokratizace přístupu k osobnímu vyjádření. Protože každý student má právo se vyjádřit osobně, přestože je součastí kolektivu. Jak to tedy udělat, aby vedení semináře umožnilo účastníkům sa vyjadřit. A skupina mohla fungovat. Zároveň je seminář edukativním projektem, a jako takový pracuje s hierarchií. Konkrétně s hierarchií talentu nebo vědomostí, jimiž je každý jednotlivý účastník-student lépe vybavený než ten druhý. Co to vlastně znamená? Chceme otázku hierarchie pojmout jako problém? Nejen ve škole, ale i ve společnosti se dlouhé roky debatuje o vztahu a napětí mezi diktaturou a demokracií. A objevuje sa tedy tendence k dekonstrukci moci. V semináři vlastně choreograficky pracujeme s něčím, co je, zejména politicky, velmi špatně. S principy anarchie, tedy s mocí, jež nepochází z hierarchie, ale například z přítomnosti a jako takovou je třeba ji sdílet. Na anarchické principy pohlížíme jako na špatné, protože se většinou spojují s násilnými činy, což lidi děsí. Je ovšem třeba, abychom se i přesto jako umělci – právě to je náš úkol – zamýšleli nad hodnotou anarchických principů, protože dnes z debaty o demokracii a diktatuře začalo vyplývat, že diktatura je vlastně “zajímavá”. Což je pro nás, umělce, děsivá představa. Ukazuje se, že choreografie je, alespoň vzhledem k otázce anarchie, schopná konstituovat řád bez hierarchie. Problém je právě v tom, jak dekonstruovat pyramidální systém. Poněvadž anarchie neznamená “nepořádek”. Je to řád bez hierarchie. I když je to pochopitelne mnohem složitější.” (Jean-Christophe Paré)

Seminář mě zastihl ve fázi, kdy jsem byla, po měsících rozboru barokní skladby J. S. Bacha, teoreticky pohlcena, analyticky naladěná a hlavně v hlavě, že jsem zapomněla na prvotní zvědavost, která mě vedla k procesu pochopení stavby konkrétní partitury. Uvědomila jsem si, že se musím znovu vrátit k otázkám, které byly prvotní, a na které hledám odpovědi prostřednictvím tvůrčího procesu. Bez opětného zkoušení ve studiu spolu s mým týmem, to nepůjde dál. Je potřeba zanalyzované opět uzemnit.

“Když se díváme na hodnotu spolupráce z pohledu neurofyziologů, tak mozek nedokáže fungovat sám o sobě. Potřebujeme kolem sebe mít další lidi, abychom vůbec mohli existovat. A tanec sám o sobě ukazuje potřebu nebo důležitost empatie, naslouchání druhému, což jsou akty a zároveň vědomosti, jež jsou velmi staré, ale naprosto podstatné. Tanec také zosobňuje otázku alterity, jinakosti, přijetí, ale také vyjednávání, trvalé proměny hlediska, protože jde o nestabilitu hlediska, která vyplývá z pohledu druhého, který je obohacující.”(Jean-Christophe Paré)

Jean-Christophe Paré  se navrací k tomu, co je pragmatické. Začína citací od Merleau-Pontyho: “Co je pouze intuitivní, to zajímavé není. Co je pouze intelektuální, to  také není zajímavé. Je třeba objevit, kde se obojí kříží, kde obojí nachází mezi sebou rovnováhu.” 

“S umělci je to zrovna tak. Umělci se ponoří do teoretických myšlenek, ale netvoří. Je to nutnost ponořit se do teoretických myšlenek? Kde nacházejí tu nutnost? Co je zajímá? Často říkám, že umělci nepracují na choreografii, ale choreografie pracuje na nich. Tyto věci je třeba převrátit. Vlévá se do mne život skrze něco, co neznám, tedy skrze něco, o co se pokouším, s čím experimentuji. Stejný je i problém filosofického myšlení. Filozofové nechápou svět. Proto je třeba, aby mu kladli otázky.” (Jean-Christophe Paré)

Jean-Christophe Paré nám skutečně nabízel souvislosti a odkazy, které nám zahřívaly mozek, a prostřednictvím somatické práce je dostával z naší mysli do našeho těla. Trávení obsahu bylo nezbytné! Prostřednictvím somatické práce v horizontále na zemi – spirál, opakování a opětovného spojení s centrem, jsme ukládali aktualizovaný software do existujícího hardwaru. Paměťové procesy se spojovaly s tím, co už bylo zapsáno v těle a mysli, tonizovali jsme mozky a těla, abychom se mohli pustit do implementace poznatků ve vertikále a vrstvení dalších úrovní, které jsme pak opět znovu začleňovali a kontextualizovali.

Článek na pokračování.

Jean-Christophe Paré je francouzský tanečník, choreograf a pedagog, bývalý první sólista Národní pařížské opery (Opéra national de Paris). V 80. letech tančil, pod vedením Jacquese Garniera, díla Dominiqua Bagoueta, Carolyn Carlsonové, Lucindy Childsové, Merce Cunninghama nebo Régine Chopinotové a začal se zajímat o barokní tanec, zejména ve spolupráci s libretistkou Francine Lancelotovou. V roce 1991 odešel z pařížské opery a připojil se k choreografům, kteří hledali nové směry v současném tanci. V roce 2000 se stal tanečním inspektorem na ministerstvu kultury, v roce 2007 pak převzal vedení taneční školy v Marseille. V březnu 2014 byl jmenován ředitelem choreografických studií na Národní konzervatoři hudby a tance v Paříži (Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris). Díky spolupráci s Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA a jeho ředitelkou, Marií Kinsky, J.Ch. Paré jezdí do Prahy již dvacet let. 

Autorka textu: Katarína Brestovanská 

Foto: Dragan Dragin

Zroje: 

– rozhovor Hany Polanské se Jean-Christophem Paré na platformě Opera Plus

– reference ze semináře se Jean-Christophem Paré

Článek je subjektivním pohledem na hledání souvislostí tvůrčího procesu choreografky a tanečnice Katariny Brestovanské v kontextu pedagogického semináře.