Od hierarchie k anarchii: Dekonstrukce moci v performativním umění
S nárůstem „nekonvenčních“ interaktivních a participativních formátů v performativním umění vyvstávají otázky, jak systém rozdělení moci ve společnosti ovlivňuje myšlení tvůrců (1). Zároveň tyto nové formáty odhalují potenciál spolupráce a hodnotu, kterou uměleckému dílu přinášejí diváci ve své rozmanitosti.
Záměrem tvůrců, ať už šlo o formu, obsah, koncepci nebo témata, bylo vždy testovat zavedené divadelní konvence a poskytnout divákům nový a stále intenzivnější zážitek. I dnes umělci chtějí diváky dostat „na vlnu“ – katalyzovat v nich různé estetické, kognitivní nebo behaviorální procesy: senzibilizovat, transformovat vnímání, rozhýbat jejich těla, stimulovat je k přemýšlení nebo je dokonce podnítit k politické angažovanosti.
Podíváme-li se zpět do historie vývoje společnosti, můžeme si povšimnout, jak politické systémy moci s různými úrovněmi hierarchie (jako je autokracie, aristokracie, oligarchie, demokracie, anarchie a další odvozené formy) ovlivnily způsob našeho myšlení a jednání. Ve středoevropském kontextu je proces demokratizace a dehierarchizace společnosti, jak v myšlení a jednání lidi, tak v politickém systému, stále vratký. A nejen v oblasti performativních umění tvůrci reflektují tyto společenské nálady a zkoumají potenciál interaktivních a participativních forem a tvůrčích procesů. Vytvářejí přitom choreografický prostor pro diváky, aby využili svých intelektových schopností a testovali a zpochybňovali systémy moci a naučené bezmoci, které jim brání politicky se angažovat.
Filozof Jacques Rancière hovoří o politice rovnosti založené na uznání stejné schopnosti každého myslet, mluvit a jednat. Rovnost inteligence je totiž společnou podstatou lidství, nutnou a postačující podmínkou existence lidské společnosti. O emancipaci vědomí směrem k rovnosti napsal, že jejím základním prvkem je reciprocita. Reciprocitu chápe jako „výměnu myslí, informací, znalostí, k níž dochází v interakci v prostředí, v němž je základní hodnotou rovnost inteligence. Reciprocita podléhá neustálé aktualizaci, která udržuje porozumění a tvorbu v pohybu.“ (Rancière J.: 2008, Emancipovaný divák, s. 14)
Reciprocita však v hierarchickém – kapitalistickém způsobu uvažování není tématem. V boji o moc, kde konkurence, zisk, prosazování se na úkor druhého jsou hodnoty, které se nám až příliš vryly pod kůži. Při představě sdílené moci se obáváme ztráty kontroly coby vlastní amputace. Nicméně absence hierarchických mocenských struktur nemusí nutně znamenat chaos nebo bezpráví. Naopak, naznačuje stav samosprávy a dobrovolné reciproční spolupráce mezi jednotlivci v míře, v níž jsou schopni rozhodovat individuálně nebo kolektivně bez potřeby centralizované autority. Francouzský tanečník a pedagog Jean-Christophe Paré vyzývá k přehodnocení zavedeného hierarchického uvažování: „Anarchické principy vnímáme jako špatné, protože byly v minulosti spojovány s násilnými činy, což lidi děsí. Přesto je nutné, abychom se – jako umělci – zamysleli nad hodnotou anarchických principů. Protože dnes se v debatě o demokracii a diktatuře začíná ukazovat, že diktatura je vlastně ‚zajímavá‘. Což je pro nás umělce děsivá představa. Ukazuje se, že tvůrčí proces, alespoň pokud jde o otázku anarchie, je schopen konstituovat řád bez hierarchie.“ (Paré 2022)
Problémem je, jak vzít zkušenost tvůrčího procesu a dekonstruovat hierarchický systém mimo kontext performativních umění. Co lidem brání vůbec přemýšlet o rovnosti, zamýšlí se Jaques Rancière, je přesvědčení o podřadnosti vlastní inteligence: „Lid neotupuje nedostatek vzdělání, nýbrž jeho víra v podřadnost vlastní inteligence. A to, co otupuje ‚podřazené‘, otupuje zároveň také ty ‚nadřazené‘. Nadřazená mysel totiž sebe sama odsuzuje k tomu, že mysli podřadné vůbec neporozumí. O své inteligenci se ujišťuje jedině tím, že diskvalifikuje ty, kdo by ji mohli oklikou uznat.” (Rancière J.: 1987, Neznalý učitel s. 46)
Dramaturgyně a teoretička Marta Ljubková sdílí s námi pozorování: „Politická angažovanost diváka ve společnosti, a právě i v divadle, dává vzniknout choreografickému fenoménu – participativní angažovanosti. Tento posun naznačuje, jak se společnost v posledních letech změnila.“
Uvádím příklady představení, performancí a eventů, ve kterých se projevuje posun od hierarchického k anarchickému způsobu myšlení tvůrců z hlediska distribuci moci. Na tomto základě jsme vytvořili referenční rámec – stupnici participace publika, rozdělenou do tří stupňů:
VIEWING/POZOROVÁNÍ – ENGAGING/ZAPOJOVÁNÍ SE – EXPERIENCING/PROŽÍVÁNÍ
VIEWING/POZOROVÁNÍ odkazuje na tradiční dichotomické uspořádání jeviště a hlediště. Frontální pozorování představení nesporně vytváří zpětnovazební oblouk mezi interpretem a publikem. Vzájemně se propojují emocionálně, intelektuálně nebo kinesteticky. Z hlediska uvažování o hierarchii a míře aktivace se však jedná o pasivnější formu, neboť diváci do průběhu představení nijak nezasahují. Zde můžeme jen spekulovat o tom, kdo je mocnější? Ten, kdo jde s kůží na trh, nebo ten, kdo může herce buzerovat, ale sám nic neriskuje?
ENGAGING/ZAPOJOVÁNÍ SE představuje hlubší úroveň zapojení a interakce. Diváci jsou aktivními účastníky, kteří představení nejen pozorují, ale také se na něm nějakým způsobem podílejí. Mohou být vyzváni, aby se podělili o své osobní příběhy, vyjádřili svůj názor nebo se zapojili do interaktivních aktivit představení. Interagující diváci se podílejí na spoluvytváření díla a jejich přítomnost tvůrce bere na vědomí.
EXPERIENCING/PROŽÍVANÍ jde ještě dál. Zapojení diváka do představení počítá s jeho komplexním zapojením a sdílením společného prostoru – jeviště. Prožívání participativního choreografického rámce představuje takovou míru zapojení diváka, bez níž není možné danú performanci, či představení realizovat.
Dana Caspersen, MichaelDouglas Kollektiv: The Polarity party, 2017
Meg Stuart: All together now, 2008
En Vorentoe, MichaelDouglas Kollektiv: Shifting systems 2022
Vera Tussing: The Palm of your hand, 2015
Yuri Korec & Co.: Sapiens Territory, 2020
Výše uvedený referenční rámec vypovídá pouze o některých aspektech politické angažovanosti v performanci, jako je způsob zapojení diváka a blízkost medzi divákem a performerkou. Pomáhá nám také orientovat se v takovém množství formátů, obsahů a záměrů tvůrců, které nelze zaškatulkovat do přesných kategorií. Zároveň je tento fenomén podstatně mnohovrstevnatější. Z hlediska výměny rolí, struktury pravidel „performance“ a získávání bonusu za participaci je ovlivněn způsobem, který se uplatňuje při tvorbě interaktivních her v herním průmyslu, tzv. gamifikací.
Fenomén participace přináší poměrně radikální vliv na formu, obsah a následně i poslání scénických umění. Vede tvůrce k určitému způsobu myšlení i k riskování. Objevuje se tato tendence jako opozice vůči sterilizovanému umění? Navštěvujeme muzea, divadla, kulturní prostory a nemůžeme se exponátů dotýkat, cítit je a vnímat? Máme se na ně jen dívat, obdivovat je a přemýšlet o nich? Jsme otupělí množstvím všeho, včetně tanečních či performativních produkcí, a proto potřebujeme stále intenzivnější zážitky? Jaké jsou však sázky – formální, percepční, estetické, rolové a ekonomické – na to, aby se tanec stal aktivitou, jejímž cílem je upoutat a udržet pozornost diváka a otestovat jeho schopnosti? Jde o pouhou zvědavost, emancipaci, evoluci, revoluci, nebo dokonce kontrarevoluci tvůrců?
________
1 Tvůrce/tvůrkyne – označuje umělkyni-umělce, který iniciuje vznik díla, přemýšlí o něm z hlediska formy, obsahu a kontextu. Patří sem choreografové/choreografky, dramaturgové/dramaturgyně, režiséři, výtvarní umělci atd.
„Jiná verze tohoto článku byla původně publikována v Cahiers de danse, č. 1, září 2023, které vydává La Briqueterie – Centre de développement chorégraphique du Val-de-Marne“. Odkaz na Cahiers de danse naleznete na našich webových stránkách: https://www.labriqueterie.org/revues/cahiers-de-danse-1.
ZDROJE:
Paré J.C.: 2022, SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje, Pedagogický seminář: “Napětí mezi jednotlivcem a skupinou v choreografickém pojetí.
Ljubková M.: 2023, SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje, Choreografické café diskuse:“Pozice tvůrce a pozice diváka”
Rancière J.: 2008, Emancipovaný divák, ISBN 978-80-89369-89-8
Rancière J.: 1987, Neznalý učitel, ISBN 978-80-7007-697-2
Jazyková a stylistická korektura: Martin Maryška
