Obdivem padám na kolena, když vidím jak švýcarská umělkyně Stéphanie Nyota N'Duhirahe, původem z Demokratické republiky Kongo, která už čtrnáct let žije v České republice, přistupuje k zpracování vlivu politických událostí na osobní historii člověka.

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA hostilo na rezidenci ART KLASTRY ve Žďáru nad Sázavou cirkusové umělkyně Stéphanie Nyota N’Duhirahe a Morgane Widmer. Přestože obě umělkyně pocházejí ze Švýcarska, jsou už od roku 2010 pevnou součástí pražské cirkusové komunity, která působí v KD Mlejn. Každá přijela na rezidenci se svým vlastním projektem. Stéphanie s experimentální koláží Šrámy/Děti z bakelitu, kde zpracovává zkušenosti lidí, kteří byli dětmi během Sametové revoluce a Morgane s projektem Carcasse, který zpracovává téma sociálního a ekologického dopadu ženského oblečení. V projektech si vyměnily role, což je sympatická ekologická praxe v jejich platformě Cie Pieds Perchés. Morgane jsem už na rozhovor nezastihla, tak se ponoříme do rozhovoru se Stéphanie. 

Existuje nějaká spojitost mezi díly Šrámy/Děti za bakelitu a Carcasse? 

Stéphanie:

Jediným pojítkem obou děl je to, že je zastřešuje náš spolek Cie Pieds Perchés. Carcasse je sólovým projektem mé umělecké partnerky Morgane, kde jsem já vnějším okem. Loni jsme společně pracovaly na mém sólovém díle Šrámy/La débattue, které nakonec ani sólem nebylo. Na jevišti jsme byli tři: performerka vietnamského původu Nguyễn Mỹ Ngân, slovenský hudebník Roman Džačar a já. Morgane spolu s Markétou Stránskou byla naším vnějším okem pro akrobatické části.

Co tě vedlo k dalšímu rozvíjení projektu Šrámy? 

Stéphanie:

Projekt Šrámy je jako jeden strom. V projektu Šrámy/La débattue jsem zkoumala svou rodinnou historii a ptala se na viditelné i neviditelné stopy, které na rodině mohou zanechat určité historické události. Zabývala jsem se otázkami jako například:

                                                       „Co je to vzpomínání? 

                           Co si naše těla pamatují a uchovávají z různých životních příběhů? 

                                       Jak se historie bolesti přenáší z generace na generaci? 

                                                 Jak můžeme o této bolesti mluvit?“  

Šrámy/La débattue byl můj příběh a příběh mého otce, kterému bylo deset let, když země, odkud pocházíme, Demokratická republika Kongo, podnikla dekolonizaci. Zajímalo mě, jak tuto skutečnost vnímal jako desetiletý chlapec. Jak ho tato situace ovlivnila a jak tato událost následně ovlivnila mě. Často jsem o těchto událostech hovořila se svým přítelem, který je Čech a narodil se v roce 1980. Během událostí 17. listopadu 1989 mu tedy bylo stejně jako mému otci, téměř deset. Zajímalo mě, jak události přechodu od komunistického režimu k demokratické společnosti po roce 89’ ovlivnily lidi mé generace a generaci mého otce tady v České republice. Takže projekt Šrámy/Děti z bakelitu je další větví tohoto stromu.

Jak si náš čtenář může projekt Šrámy/Děti za bakelitu představit?

Děti z bakelitu jsou experimentální koláží, která vzniká skládáním různých uměleckých forem. Kombinuje prvky zvukové a videoinstalace, které jsou aktivovány a doprovázený drobnými pohybovými a akrobatickými výstupy, podpořenými autentickým hudebním doprovodem. 

Díky rezidenčnímu pobytu ve Žďáru nad Sázavou jsem mohla toto tázání sledovat prostřednictvím rozhovorů s dalšími lidmi. 

Zaujala mě vaše výzva, ve které jste přizvali ročníky, kteří se narodili v letech 1976–⁠1983, tedy v době sametové revoluce v roce 1989 měli asi deset let, k rozhovoru. Jak s těmito výpověďmi pracujete?

Koncepčně mám představu o směřování Dětí z bakelitu, ale tvořím ji společně s Markétou Stránskou, která je vlastně bakelitovým dítětem a zároveň dramaturgyní projektu. Na začátku jsem čerpala ze zkušeností svého týmu: Eva Lédlová, která je o něco mladší, a Maary (Nguyễn Mỹ Ngân), která se narodila vietnamským rodičům v České republice, hudebník Roman Džačár, s nímž dlouhodobě spolupracuji. Cítila jsem, že potřebujeme více výpovědí, větší a barvitější vzorky zkušeností. 

Zcela náhodou jsem našla deník desetiletého dítěte, v němž byly zaznamenány každodenní okolnosti tohoto období. Potěšilo mě, že se mi do rukou dostal kus osobní dokumentární historie, i když některé dny byly zaznamenány jen spoře: „Přišel jsem domů ze školy, vzal si kolo a večer jsem šel spát.“ V deníku se objevuje i několik příběhů. K rozvinutí projektu jsem samozřejmě potřebovala víc, ale byl to důležitý kousek.

Později jsme začali vypracovávat otázky pro rozhovory. Nechtěla jsem se ptát přímo: „Jaké to pro tebe bylo v letech 1989–⁠1990?“ Ne. Zajímalo mě vnímání, emoce, představivost, prostor, zvuk. Ano, přiznávám, že i pro mě samotnou je těžké vzpomenout si, co jsem dělala jako desetiletá holka. Přemýšleli jsme o tom, jak v myslích lidí otevřít prostor k přemýšlení a vrátit se do období kolem roku 1989 otázkami jako například: 

                                           „Vzpomínáte si, co jste rádi jedli, když vám bylo deset let? 

                                Vzpomínáte si na prostor, ve kterém jste si hráli? Navštívili jste tato místa znovu? 

                                           Všimli jste si, zda se změnila? A pokud ano, jak se změnila?“ 

V roce 1989 mi bylo přesně deset let. A tak, když jsem četla popis projektu Šrámy/Děti za bakelitu jsem se chvíli zamyslela nad tím, co jsem tehdy dělala, kde a jak jsme žili, jak jsem vnímala dobu předtím a potom. Vzpomínám si na nadšení a nepopsatelnou úlevu mých rodičů, když došlo k sametové revoluci. Jako dítě jsem to však nedokázala intelektuálně pochopit. Díky radosti mých rodičů se tyto vibrace a očekávání světlé budoucnosti šířily dál. Ptala jsem se sebe, jak vnímá současné politické dění můj devítiletý syn. Už pět let s námi chodí na protesty proti Ficově vládě na Slovensku a je prostě součástí rozhovorů o politice. Obvykle k těmto vzpomínkám nemám přístup. Takže jsi mi udělala pěkný „výlet“, dokonce jsem uronila slzu. Děkuji ti.

Určitě si tedy vzpomínáš na punčocháče s kamašemi přetaženými přes ramena, které visely až ke kolenům. Ale je to pro tebe zajímavé? Protože pro mě, Stéphanie, je taková úroveň osobní historie naprosto fascinující. Sbíráním vzpomínek různých lidí jsme se podělili o svou osobní historii a kvůli tomuto projektu jsme získali vrstevnatější a barevnější obraz historie. 

Na festivalu KoresponDance jsem měla možnost vidět představení Šrámy/La débattue. Byl to pro mě opravdu emotivní zážitek. V té době jsem dočetla knihu Tělo si pamatuje od Bessela van der Kolka. Vzpomínáš si, jak jsem o této knize dost nadšeně mluvila, když jsem tě doprovázela z festivalu? Je projekt Šrámy/La débattue vyrovnávaním se také s tvou vlastní osobní historií?  

Ano, byl to ozdravný proces. Nejdůležitější pro mě bylo uvědomit si, že vůbec mám generační trauma. Nikdy předtím jsem o tom nemluvila a už jen to, že jsem o tom začala mluvit, mi pomohlo začít se vyrovnávat se svou historií. Dostalo se mi to také odpovědi na to, proč funguji nebo přemýšlím určitým způsobem. Vždy existuje důvod, proč se chováme určitým způsobem. Bylo pro mě opravdu úlevné, když jsem zjistila, že to může mít nějaký původ. Je to o něco jednodušší, když víme, odkud naše úzkost pramení. A můžeme ji třeba změnit. Během tvůrčího procesu jsem hledala intimní způsob, jak se podělit o svou, naši osobní a rodinnou historii. Jako performerka si věřím, nicméně při představě, že bych byla na jevišti sama, jsem se ocitla ve zranitelné pozici. A myslím, že rozšířením představení na trio jsme divákům umožnili prožít představení na více úrovních. Diváci reagují na příběhy různě podle toho, jakou máte barvu pleti, jaký je váš věk, pohlaví a tak dále.

S jakými reakcemi na toto dílo se setkáváš u své rodiny, přátel nebo diváků? 

Moje rodina představení zatím neviděla. Měli by přijít v únoru. Bude to docela výzva hrát před mým tátou, když v představení říkám: „Můj táta říkal…“ (Smích.) Ale už se těším, až přijedou. Jsou opravdu součástí procesu. Pracovali jsme spolu na rezidenci ve Žďáru. Nechala jsem otce vyprávět o jeho zážitcích, nahrávala jsem ho, jak mluví, jak formuluje slova, jaké zvuky při tom vydává. Na projektu se podílela i moje sestra Cécile N’duhirahe. Tato kresba je od ní a v podstatě všechny objekty, které v projektu používáme, pocházejí z kreseb mé sestry. 

Pokud mluvím o ohlasech širšího okruhu diváků, kteří představení viděli, příběh pochopili a dokázali se s ním vlastním způsobem ztotožnit. Takže to je pro mě opravdu příjemná zpětná vazba. Nechtěla jsem jim zprostředkovat poselství o dekolonizaci přímo: „Jo, takže teď budu mluvit o dekolonizaci.“ To ne, to vůbec nebyl můj zájem. 

V projektu Šrámy/Děti z bakelitu chceme sdílet v podstatě nedávnou historii sametové revoluce, ale je to ještě příliš blízko. Potřebujeme čas, abychom mohli mluvit o těžkých zkušenostech z minulosti. 

Myslíš si, že třicet let je krátká doba? 

Ano, je to příliš krátká doba. Představ si, jak dlouho nám trvalo, než jsme o tom začali mluvit –⁠ padesát let. A já jsem se rozhodla tuto výzvu přijmout. Bez této výzvy by můj otec možná vůbec nebyl schopen o těch zvěrstvech mluvit. Jsme druhá generace dekolonizace a dopad tátova vyprávění je opravdu vidět. Mluvit o dekolonizaci je bolestivé a člověk se snaží tu bolest vnitřně zadržet a nějak se s ní vyrovnat sám.

(Chvíli ticho.)

Kdy budou mít premiéru Šrámy/Děti z bakelitu? 

Šrámy/Děti z bakelitu bude mít premiéru v pražských Vysočanech 17. a 18. dubna ve STUDIU PRÁM. 

Pro lepší představivost o referencích projektu Šrámy/Děti z bakelitu se podívejte na video VIDEO IMAGES 

Více informací o Stéphanie Nyota N’duhirahe najdete zde na WEBU

PŘEJEME VÁM HODNĚ ŠTĚSTÍ!