O absurditě, dvojznačnosti a grotesce, rozhovor s Jeanem Gaudinem

Přišli jsme do malé kavárny na Malostranském náměstí a povídali si o absurditě, dvojznačnosti a grotesce, které prostupují metodologii choreografa, kouče, tanečníka a umělce Jeana Gaudina – autora site-specific představení Everything is Nice in Paradise, které mělo loni premiéru na festivalu KoresponDance a reprízu 14. dubna v Praze ve Studio Alta. Pařížský choreograf byl také jedním z koučů na etablované mezinárodní rezidenci
s koučinkem v Praze, kterou již po jedenácté organizovalo Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA.

ZŽ: Jaká historie tě spojuje s Prahou?

JG: Je to pár let, co jsem byl pozván Marií Kinsky na festival KoresponDance, kde jsem vytvořil několik choreografií – vždy ve spolupráci s dětským pěveckým sborem Žďáráček, podobně jako tomu bylo nyní v Praze. Zúčastnil jsem se také choreografického fóra, projektu organizovaného SESTOU, které bylo součástí festivalu Česká taneční platforma. Každé ráno jsme měli setkání s veřejností, během něhož jsme si navzájem vyměňovali názory, rozvíjeli kritické myšlení a jeho formulaci ve skupině. Každá diskuse měla své téma, které nám umožňovalo reflektovat například problémy dramaturgie, světelného designu, interpretace, používání prostoru… Zároveň je to už několik let, co jsem zván SESTOU, abych koučoval a setkával se s domácími a mezinárodními choreografy. Praha se stala díky všem těmto projektům místem, které mě v mnohém zajímá profesně i lidsky. 9. a 10. dubna jsem měl workshop pod záštitou Studio Alta a SESTY s několika choreografy, tématem byl prostor. Říkal jsem si, že workshop, který se zakládá na společné výměně zkušeností je v podstatě inspirován těmito setkáními, i když je mnohem více techničtější. Šlo o příležitost vidět proces choreografické kompozice propojený s prostorem.

ZZ: Během představení Everything is Nice in Paradise ve mně rezonovali humor a groteska, které jsou přítomné ve tvém choreografickém myšlení. S jakou atmosférou, celkovou náladou jsi chtěl pracovat? Je vtip součástí tvé práce?

JG: Je to součást mého stylu, který často vysvětluji dvojznačností. Můj rukopis, kterému jsem porozuměl po několika letech zkušeností v tvorbě, je založený na systému vytváření vrstev situací, které umožňují publiku si je propojovat. Na základě těchto situací – jak říkáš groteskních, dvojznačných, neočekávatelných, které se potkávají na jednom místě, vyhledávám napětí a snažím se ho dále rozvíjet. A právě procházením mezi těmito vrstvami vzniká humor, absurdita a nesoulad událostí, které jsou ale ve vzájemném vztahu.

ZZ: Zajímavým momentem bylo, když se jedna z tanečnic, Jana Tereková, transformovala prostřednictvím pohybu a hlasu do bizarní bytosti. Jak byl vytvořen materiál pro toto sólo?

JG: V Everything is Nice in Paradise Jana představuje charakter, který se zdá být nekontrolovatelný. Osobu, která se odváží vrčet během toho jak tančí. Snažil jsem se najít cestu k tomu, aby porušila své taneční konvence, aby je převrátila ve svobodu a humor. Jana prošla velmi zajímavou evolucí počínaje představením ve Žďáru. Ve Žďáru byla stále vázána na svůj taneční slovník. V Praze interpretovala. Objevila se groteskní dimenze, kterou jsme hledali. Důsledná interpretace vyžaduje čas!

ZZ: Děti, andělé, ráj. Kontrast v performativitách. Co bylo předtím, než vznikla partitura. Kde jsme?

JG: Pro tebe, kde jsi byla ty?

ZZ: Bílá a černá, dva kruhy, něco jako katedrála a podzemí…

JG: To je příklad té dvojznačnosti, o které jsme mluvili předtím a která je součástí mého stylu. Někdy se diváci ptají, jaký je odkaz představení. Nemám pro ně odkaz. Dramaturgicky komponuji situace, které ponechám publikum k volné interpretaci. Choreograf a diváci jsou si navzájem komplici. Každý na své straně imaginace. Choreograf spouští představivost diváka a ten vychází ze své vlastní interpretace, na základě toho, co vidí a pociťuje. Často i bez přítomnosti logiky, na kterou jsme zvyklí.

více na www.tanecnizona.cz 2/3/18