Napětí mezi myšlenkami a pohybem: Rozhovor s Žanetou Musilovou, členkou kolektivu SPOLK a studentkou choreografie HAMU

Nahlédnutí do mysli tanečnice a taky začínající choreografky Žanety Musilové o vztahu mezi taneční interpretkou a divákem a o hře jako prostředku k vytváření napětí mezi těmito dvěma póly. Žanetu Musilovou jsem zastihla během rezidence ART KLASTRY na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Společně s dalšími členy kolektivu SPOLK –⁠ tanečníky Adamem Kmentem, Davidem Králíkem, Kateřinou Jabůrkovou a dramaturgem Romanom Poliakom byla součástí díla Entropie v choreografii Ester Trčkové. Zaujala mě Žanetina androgynní ambivalence – fyzická síla, která se doplňuje a zároveň kontrastuje s jejím dívčím vzezřením a hravým výrazem. Ten ovšem neinterpretuje, nýbrž nabízí divákům referenční bod pro projekci vlastních myšlenek a emocí.

Jak vnímáš svou pozici tanečnice-⁠interpretky ve vztahu k divákovi?

Žaneta Musilová: Je to složitá otázka, na kterou je možné nahlížet v několika úrovních. Obecně je pro mě role diváka důležitá, právě jeho přítomnost, zapojení a sledování. Tím, že se divák do představení nějakým způsobem zapojuje, ať už aktivně, například smíchem nebo pasivně soustředěným tichem, ve mně vyvolává určitou energii –⁠ něco silného, ​​co pociťuji fyzicky i psychicky. Jako interpretka svým tělem a pohybem vytvářím nebo dotvářím konkrétní obrazy, které si ve stejnou chvíli představuji z pohledu diváka, jak asi mohou na ni, něho působit. S představou napětí, které na jevišti přirozeně vzrůstá, pracuji ještě předtím, než divákovi předložím svou interpretaci určitého zadání nebo tématu. V procesu tvorby se snažím vnímat pro sebe i pro svou inspiraci, jak to bude sledovat divák. Ne, že bych měla jasnou představu a očekávání, co má divák vidět. Chci mu úmyslně nechávat svobodu, aby viděl a četl, co on sám bude chtít. To je v současném tanci běžné, přesto se do role diváka vciťuji, vidím ho jako zrcadlo, které odráží mou akci.

Myslím si, že divák vnímá vše, co se děje na jevišti, ale jen s částí z tohoto celku vědomě pracuje. Záleží na tom, co si zaznamená, co si uvědomí, podle toho, jak moc se ho to osobně týká. Něco určitě zůstane nevyřčené, podvědomé a intuitivní. Upřímně si myslím, že v některých chvílích je role interpreta a diváka stejná. Interpret spontánně a intuitivně jedná, tak jako divák spontánně a intuitivně dává smysl tomu, co vidí.

Takové chvíle přicházejí zejména při volné nebo strukturované improvizaci. Interpret naváže, někdy i nepřímo, kontakt nějakou akcí a divák reaguje. Poté může nekonečný spád reakcí postupně tvořit pointu –⁠ smysl celé akce. Mluvím ale o reakci diváka, která není nutně nějak veliká nebo předpřipravená. Jedná se třeba o pohled jako o postoj, jak si divák akci vykládá. Poté většinou následuje diskuse mezi diváky, choreografem a interprety, kde vše vzájemně sdílíme. 

Zaujalo mě to „naciťování“ na diváka. Mohla bys to prosím popsat? Co se tam děje?

Žaneta Musilová: Nemám žádný návod, je to intuitivní. Tanečníci jsou velmi senzitivní, tuším, že musí být. Když improvizuji, některé situace se stanou náhodou, a právě díky této náhodě jsou velmi silné, současně mi pak dávají smysl. Zároveň na fyzické úrovni pociťuji napětí, které vnímám jako správné a přitažlivé jak pro mě, tak pro diváka. Je to stav tady a teď, kdy něco prožívám, jsem skutečná –⁠ pro diváka a pro sebe. Vždy mě přitahovalo být ve hře s divákem. I sama jsem ráda divačkou.

Jaké metody nebo techniky používáš při své choreografické práci? Co je pro tebe důležité?

Žaneta Musilová: Při studiu na konzervatoři Duncan centre jsem psala závěrečnou práci o hře – hra jako prostředek pro projev tanečníka. I v roli choreografky řeším napětí mezi divákem a interpretem prostřednictvím nástrojů, které hra nabízí – imaginace, zadání, principy a pravidla hry. 

Já jsem za svobodu skrze pravidla. Pravidly jsou čas, prostor a konkrétní představení. Svoboda je ten zbytek – to, co si může divák najít podle asociací a osobní zkušenosti –⁠ to, co interpret může do sdělení vložit navíc.

Zajímá mě mentální hranice, kde sdělení zakončuje interpret a kam ho až divák dále vrství a rozvádí. Pak také ta fyzická hranice, co si může divák a interpret dovolit. Pojí se mi to s představením našeho SPOLKu pod názvem Mimořádní. Pracujeme zde s imerzivní formou představení, kdy divák prochází přetvořeným bytem a může vše –⁠ zkoumat prostor, manipulovat s věcmi a sledovat děj podle sebe, pouze by neměl omezit pohyb performerů.

Performer naopak působí v prostoru bez navázání jakéhokoli kontaktu, tedy nepřiznává, že blízkost diváka vidí nebo cítí. Divák má svobodu v tom, že není oslovován do interakcí a může z bezprostřední blízkosti sledovat pohyb a vše, co se kolem něj děje. To jsem si moc užila. Ráda si nastavuji interpretační výzvy, nějakým způsobem mě to přitahuje a posouvá dál. Stejně jako ta opravdovost a síla na jevišti.

Teď, když můžeš mluvit za skupinu, v čem vás jako kolektiv zaujala imerzivní forma představení? Proč jste se rozhodli pro tuto formu? Jaká byla vaše potřeba nebo touha jít tak blízko k divákům?

Žaneta Musilová: Když o tom mluvíš, tak se usmívám. Asi tak moc jako jsme my byli fascinováni tím, že můžeme být tak blízko diváka, tak moc jsme chtěli, aby divák měl možnost být fascinován naší blízkostí.

Vytrhnout ho z klasického divadla, z toho, že sedí a vše je mu přímo nabízeno. Odkrýt v divákovi zájem sledovat a objevovat sám od sebe. Stejně tak, jako divák, který sedí v divadle a nalézá prostřednictvím svých myšlenek a vizuálních vjemů, jsme tentokrát chtěli, aby se divák zapojil více mentálně a fyzicky prostřednictvím dalších vjemu a o to více byl součástí hry. Prostě „all in“. Byla to pro mě skvělá zkušenost, takové obrácení perspektivy.

A když to obrátíme ještě jednou, jaká byla vaše zkušenost?

Žaneta Musilová: Je to skvěle vybalancovaný pocit. Když cítím, že je divák stejně jako my pohlcen přítomným okamžikem, ale současně nás dělí určitá bariéra, kdy s divákem zkrátka nemůžu jakkoli interagovat. Vytváří to pro něj bezpečný prostor a pro mě, v tu chvíli jako pro interpretku, je jedním z úkolů tento jeho bezpečný prostor udržet. Přestože bych někdy ráda zašla do přímého kontaktu, pak by už toto napětí nemuselo fungovat. Je to křehká hranice udržující divákovu svobodu a společné napětí. Představení trvalo hodinu a půl a bylo pro mě mentálně mnohem více náročné než fyzicky. To právě držením této hranice –⁠ ne tvářením se, že diváka nevidím, ale snaha přijmout iluzi, že v prostoru nikdo další není. Zároveň bylo nutné diváka respektovat a dávat pozor, abychom ho, ji v tom malinkém bytu neudeřili například rychlým otočením. Jako interpreti jsme byli obklopeni diváky, ale jako jednotlivé role příběhu jsme v tomto prostoru byly jakoby sami. Byl to silný zážitek.

Abstract:

An insight into the mind of the dancer and beginning choreographer Žaneta Musilová about the relationship between the dancer and the audience, and about the game as a means of creating tension between these two poles. I caught up with Žaneta Musilová during the ART KLASTR residency at the castle  in Žďár nad Sázavou. Together with other members of the SPOLK collective – dancers Adam Kment, David Králík, Kateřina Jabůrková and dramaturg Roman Poliak, she was part of the art work Entropy choreographed by Ester Trčková. I was drawn by Žaneta’s androgynous ambivalence – a physical strength that complements and contrasts at the same time with her girlish look and playful expression. However, he does not interpret, but rather offers the audience a point of reference for the projection of their own thoughts and emotions.