Museography Choreography: Zakázka na choreografické dílo (Alice Chauchat)

Byla jsem oslovena, abych se ve spolupráci s tanečními umělkyněmi z Prahy a v dialogu s kurátorem Michalem Novotným pokusila choreografickými prostředky odpovědět na ambiciózní výstavu 1939–2021: Konec černobílé doby. Výstava se vyznačuje tím, že jsou zde k vidění výhradně díla ze sbírek Národní galerie Praha. Tím nejen svědčí o dějinách národa, ale také o osudech výtvarného umění v rámci těchto dějin a konečně i o samotné galerijní instituci coby křižovatce obou. Výstava sleduje pohyby napříč těmito sférami, zpochybňuje dělení na kolektivní a individuální a současně i spřízněný pojem (umělecké) svobody.

Ohromující počet děl a možných čtení, které výběr, rozložení a scénografie výstavy nabízejí, spolu s mými velice skromnými znalostmi české umělecké a politické historie, učinily z této nabídky opravdovou výzvu. Namísto zaměření na některou ze sekcí výstavy jsem se rozhodla svou choreografickou odpověď opřít o dva její aspekty, které prostupují celou výstavou:

–⁠ Ustavičné vytváření a boření kategorií. Kategorie nám pomáhají orientovat se ve světě tím, že rozlišují a sdružují. Poskytují však pouze částečný, někdy až násilně omezený pohled na skutečnosti, které jimi popisujeme.

–⁠ Rozostření pojmu kvality. Jak může být kvalita vnímána jako situovaná a nestálá, namísto toho, aby byla dogmaticky vnucována vzájemným soupeřením různých výtvarných škol?

Tělo, archiv a sbírka

Tělo shromažďuje či „sbírá“ pohyby, tance, styly a techniky, aniž by se ohlíželo na linearitu času (což si muzea nemohou dovolit). Těla tanečnic uchovávají rozsáhlou sbírku těchto „akvizic“, které se prolínají s jejich osobní fyzickou historií. Tančíme, abychom tyto archivy aktualizovali, stejně jako kurátor aktualizuje umělecká díla jejich vystavováním. Naše choreografická struktura je zavěšeným rámem, který umožňuje tanci se ukázat, spíše než předvést, co je zač.

Aktualizace zde nepotvrzuje žádný hodnotový systém ani nedefinuje, které pohyby nebo tance jsou kvalitní a hodné předvedení (či vystavení). Spíše vzdoruje kategorickým soudům o kvalitě a nechává jednotlivé prvky vynořit se ze vztahových situací – co odpovídá čemu, co rezonuje s čím a co se o co opírá. Jde o pohyb vstříc nebo vzdalující se? Jak je možné, že se naráz tvoří vzájemné blízkosti i různice.

Osobní, politické a umělecké historie performerek Museography Choreography Hany Polanské, Ran Jiao, Nhung Dang a Daniely Kolkové se liší i vzájemně překrývají. Dvě z nich jsou české matky, dvě pocházejí z asijských rodin a tři jsou dětmi ze socialistických států. Jedna je vystudovaná baletka, jedna migrantka a jedna dítě migrantů. Jedna z nich je rozvedená, dvě single a dvě absolvovaly taneční školu, dvě divadelní.

Žádná z těchto charakteristik nestačí k tomu, aby definovala kterýkoli z tanců, které zatančí, a přesto jsou součástí toků proudících těly i tanci. Úkolem choreografie je v tomto případě zdůraznit tuto hmatatelnou skutečnost a vyhnout se zjednodušením. Tanec Hany, Ran, Nhung a Daniely se v rámci představení nikdy nespoléhá na identitu. Identity jsou jen některými z mnoha sil, které působí na utváření okamžiku. Každý tanec se zde zjevuje jako vtělení momentu – jako momentálně stabilní (nebo metastabilní) výslednice působení „pracovních“ identit performerek.

Radiální časovost… velice dlouhé, natažené zakončení

Tanec ztělesňuje okamžik: jak však zhmotnit 82 let trvající „černobílou dobu“? Výstava odkazuje na probíhající rozklad vzájemně protikladných kategorií, které však nadále působí diskurzivně a politicky, odlišně v různých obdobích. Přitom díla, estetiky a metodologie procházejí různými procesy kategorizace. Tyto kategorie tudíž nemizí, pouze ztrácejí svou předpokládanou stálost. Rozvrhování kategorií do prostoru, což je něco, co mají umělecké výstavy zkrátka v popisu práce, nebo sledování lineární dramaturgie a doporučeného čtení – jako když procházíme výstavou od začátku do konce nebo když sledujeme performativní dílo, které probíhá v čase – nevyhnutelně vede zpět k ustáleným kategoriím, přinejmenším v našich předpokladech.

Abych rozptýlila tento předpoklad o stálosti kategorií, který nám podsouvá lineární časovost, pracuji s tanečnicemi na časovosti radiální. Navrhuji metastabilní situaci, z níž se tance vynořují a odpovídají jeden druhému. Natahuji čas a směřuji pozornost k jedinečnosti každého z nich. Ozvěny a kontrasty se rozprostírají v čase a prostoru, napětí spjaté s očekáváním nikdy nepolevuje. Návštěvníci jsou zváni, aby v této situaci po nějaký čas prodlévali a vnímali z dálky či zblízka chvějící se pole mezi tanečnicemi. Pozorovali tance, jak se objevují ve vztazích, které jsou sice často nečitelné, ale přítomné a patrné.

Choreografický přístup: hra s neuchopenou diferencí

Pracujeme s vrstvením tanečních partitur, které situované vedle sebe poutají pozornost k rozdílům i ke stejnosti, mnohosti i singularitám, a vyhýbají se tak logické analýze. Můžeme skutečně pociťovat rozdíly v mnohosti a jedinečnost ve stejnosti, aniž bychom analyzovali, rozlišovali a srovnávali prostřednictvím kategorií? Můžeme je artikulovat bez pomoci kategorizace, jejíž nástroje neustále proměňují vlastní kritéria, jak to ostatně dělá výstava 1939–2021: Konec černobílé doby při vybírání a seskupování děl?

Z této nerozlišené, neuchopené, předkategorické, stále se měnící základny vyvstává „krajina“ forem tvořených těly performerek v prostoru. Proměny pohybových textur překlenují pole napětí sochařských kompozic a formálních i expresivních vztahů mezi těly. Nehybnost je rozechvělá protikladnými sílami, meteorologickými nuancemi a pátrajícími pohledy. Je tu také prostor pro nevyslovená vyjednávání. Tanečnice naslouchají a nechávají tance vynořovat se z dočasných konfigurací – tance, které podle nevysvětlitelné logiky odpovídají jeden druhému.

(Překlad: Petr Soukup)