Kulatý stůl Škola tančí – KoresponDance, 9. 7. 2016

V roce 2016 se projekt Škola tančí konal ve čtyřech základních školách ve Žďáru nad Sázavou, a to vždy formou krátkodobé spolupráce. S dětmi tak pracovaly čtyři páry složené vždy z jednoho choreografa / choreografky (Zdenka Brungot Svíteková, Jan Bárta, Barbora Látalová, Jana Bitterová) a jedné učitelky. Kombinovali umělecký a pedagogický způsob práce s dětmi. Základním rámcem projektu totiž je snaha propojit konkrétní školní předmět nebo vybrané téma, které ve třídě rezonuje, s pohybem a tancem, otevřít ho pro děti jiným způsobem, a to skrze kreativní proces. Projekt se inspiruje ve Francii, kde je podobná spolupráce ve školách běžná (avšak odehrává se na dlouhodobé bázi). Proto se kulatého stolu, který na festivalu KoresponDance reflektoval, co se v těchto čtyřech případech podařilo, zúčastnila také Sophie Billy, která má s podobnými projekty ve Francii dlouhodobé zkušenosti. A své know-how vnesla prostřednictvím workshopů i do Česka.

Šest smyslů

Jan Bárta pracoval s dětmi ze třetí třídy od května do června 2016. Celkem se uskutečnilo sedm zdruba tříhodinových setkání. Tématem bylo pět smyslů i smysl šestý – smysly v pohybu, vědomí vlastního těla. Pracovat na něm začalo 25 dětí, ale v průběhu práce se jejich počet snížil na 15 – nepokračovaly ty, které nechtěly (báze dobrovolnosti, kdy si projekt děti a rodiče ve školách také předem odsouhlasili). Cílem poté byla pro děti spolupráce samotná – vytvořit něco dohromady, rozvíjet vztahy mezi sebou, začít se poznávat, protože právě to se ukázalo ve třídě jako skutečné úskalí. Díky tématu smyslů děti postupovaly od sebe ven ke skupině – nejprve poznávaly sebe samé a pak své spolužáky. Nakonec se tedy projekt stal do jisté míry více sociálním, než čistě pohybovým a tanečním – vycházel ze skupiny a podle toho dospíval ke konečnému tvaru, který bylo možné veřejně prezentovat. Spolupráce tak otevřela i další témata – například otázku inkluze a inkluzivního přístupu ve třídě, nebo problematiku frontální výuky v současné škole.

Lidské tělo

Zdenka Brungot Svíteková pracovala s dětmi z páté třídy, a to během června 2016. Tématem bylo lidské tělo. Výchozím bodem se pro Zdenku stalo studium části učebnice věnované lidskému tělu, podle které se děti učí – klouby, kosti, svaly, krevní oběh, pulz, srdce, látková výměna… S dětmi pracovala intenzivně čtyři vyučovací hodiny týdně, což vyžadovalo od dětí velké soustředění. V počátku musela sladit očekávání dětí s tím, na čem budou společně opravdu pracovat. Další téma vnesla do společné práce dívka na vozíku – bylo tedy třeba společně hledat, jak ji s dětmi pohybově propojit, jak najít pro každého místo ve skupině tak, aby byli všichni rovnocenní, jak se navzájem poslouchat, věnovat si pozornost, jak si navzájem pomoci, jak spolu být; dívka vnesla do dění také jinou kvalitu pohybu. Samotná učebnice se sama o sobě ukázala jako svého druhu návrh na představení, který se pak vyvíjel a zjednodušoval pod vlivem skupiny.

Matematické zlomky

Jana Bitterová pracovala s dětmi také v červnu 2016, dvakrát týdně po čtyřech hodinách; celkem se setkaly šestkrát. Její skupina měla 19 dětí a byla poměrně kompaktní. Dostala konkrétní zadání z matematiky – zlomky. Jana se šla pro inspiraci podívat na vyučování a zjistila, že se téma k tanci ve skutečnosti úzce pojí. V konkrétní práci pak zlomky s dětmi převáděla do pohybu a prostoru – například otočením těla o polovinu kruhu, během do dvou třetin prostoru apod., postupně vznikala spousta nápadů. Na začátku bylo tělo a počítání, které zaměstnalo racionální mozek, ale postupně přibýval pohyb, obrazy, představy, metafory… Protože s dětmi pracovala v areálu žďárského zámku, jednalo se téměř o site-specific postupy, které braly do úvahy konkrétní místa, šestibokou kašnu a podobně. Přínosem pro děti nakonec bylo i to, že z blízka poznaly profesi choreografky.

Řemesla, hlavně skláři

Bára Látalová pracovala v malotřídce, kde byly děti od 1. do 4. třídy a setkala se s nimi celkem čtyřikrát. Měla oživit konec školního roku. Tématem se stala řemesla v návaznosti na Rok řemesel, kterému se ve škole věnovali. Konkrétně se s dětmi zaměřila na skláře, závěrečná prezentace se stala poctou tomuto řemeslu i někdejší lokální sklářské tradici. Bára pojala i tanec jako řemeslo, vrátila se k historickým kejklířům a vedla děti k hravému přístupu k tělu při využití řemeslnické terminologie – tělo otesávaly, pilovaly, hoblovaly, hnětly… Další vývoj nechala na dětech a jejich vlastních nápadech. Vnímala, že se tím posiluje odpovědnost dětí, které si uvědomily, co dokážou. Děti měly možnost učit se o těle a o sobě navzájem. Pohyb jim byl přirozený.

Témata, která se daří otevírat

Je důležité, že pozitivní přínos spolupráce vnímají nejen učitelé, ale také děti, jak tvrdí učitelky a umělci. Některé by si rády podobnou zkušenost zopakovaly, jiné ji braly jako jednorázovou věc, která je nějak obohatila. Ze zkušenosti učitelek, choreografek a choreografa také vyplývá několik okruhů témat, která se daří tancem ve školách pro děti účinně otevírat a posouvat dál:

poznání sebe sama, svého těla, vlastní kvality pohybu, setkání se sebou jako s tvůrčí bytostí, poznání skupiny, třídy jako kolektivu, který spolupracuje, komunikuje, společně tvoří a vytváří závěrečnou prezentaci jako společné dílo, rozvoj sociálního a inkluzivního myšlení, jiný pohled na učení a rozšíření povědomí o netradičních způsobech učení (holistický přístup – prostředkem k učení je celé tělo), větší povědomí o profesi choreografa.

Koresponduje to s tím, co u kulatého stolu přesně vyjádřila Sophie Billy. Podle ní  je totiž tanec jakožto umění také médiem, jedinečným a přirozeným prostředkem k dalším cílům.