Dramaturgie, prostor, čas, fragmentace a kompozice

Hlavním tématem Choreografického fóra, které organizovalo Centrum choreografického rozvoje Se.S.Ta. na České taneční platformě 2016, byla dramaturgie tance. Jako k zastřešujícímu tématu se k ní vztahovaly všechny tři moderované diskuse. Fóra se spolu s (především zahraničními) hosty České taneční platformy zúčastnili novinářka a dramaturgyně Mara Serina (Itálie), teoretik a taneční dramaturg Roberto Fratini Serafide (Iálie / Španělsko) a tanečník a taneční kritik Kristóf Farkas (Maďarsko).

Podtématem první diskuse byl prostor (ve vztahu k dramaturgii tance). Analytická diskuse se vedla o představeních Devoid (Nanohach), Dogtown (Prague Pride) a Sniper´s Lake (Spitfire Company).

Diskusi otevřela možnost pro každého účastníka říci jedno slovo, jednu rychlou asociaci k tématu dramaturgie – prostor a v souvislosti s uvedenými představeními. Objevila se slova jako: atak, hlas, rytmus, tělo, zpověď, architektura, divadelní, světlo, člověk, hněv, proslov, umělecký… A následovaly otázky: Co znamená pro dramaturgii prostor? Co je to dramaturgie tance sama o sobě? Jestliže je prostor tématem dramaturgie, kdy, v jakém momentu se tématem dramaturgie stává? Jaký je rozdíl mezi prostorem (space) a místem (place)? Podle Roberta Fratini Serafide je prostor modernistickým konceptem, prostor je absolutní a prázdný; místo je postmodernistickým konceptem, místo je relativní vzhledem k osobě, která ho zabydlí, neexistuje samo o sobě před námi ani po nás. Až ve chvíli, kdy se v posledních 40 letech změnil v tanci koncept prostoru na koncept místa, kdy přestal být „prostor“ abstraktní, začal být podle Serafida jako „místo“ problémem dramaturgie. Debata se odvinula směrem k dalším možným označením, specifikacím místa – pole (field), flek (spot), prostředí (environment), krajina (landscape)… – a k vývoji divadelního prostoru od black boxu (od iluze prázdného prostoru) k white boxu (otevřenému místu; přechodovým stádiem je pak grey box), k tématu otevřeného, soukromého versus veřejného prostoru i k úvahám o vědomém a nevědomém užívání prostoru v tanci. Zmínka o prázdném prostoru vedla k diskusi o tom, čím vším je možné prostor zaplnit – nejen tancem, tělem samotným, ale také například slovy. Prostor může být plný slov, která přicházejí z vnitřku prostoru (jako v Dogtown) nebo z vnějšího prostředí (jako v Devoid). Prostor mění kontext, mění význam. Dalším tématem souvisejícím s prostorem je vztah tanečníka a publika, vztah (i hranice) mezi distancí a blízkostí. Tanečník a choreograf Jaro Viňarský: „Space has no meaning as it is void and without memory but it is full of accidents of meanings.“

Podtématem druhé diskuse byl čas (ve vztahu k dramaturgii tance). Analytická diskuse se vedla o představeních As Long As Holding Hands (Peter Šavel, Tereza Ondrová), Tranzmutace (Andrea Miltnerová, Jan Komárek), Chybění (VerTeDance) a Guide (Věra Ondrašíková).

Diskusi opět otevřela možnost pro každého účastníka říci jedno slovo, jednu rychlou asociaci k tématu dramaturgie – čas a v souvislosti s uvedenými představeními. Objevila se slova jako: flow, zámotek, objekt, balanc, ticho, efekty, iluze, cokoliv, čistota, rozmanitost, neočekávané, přítomnost, pohyb, záblesk… Čas a prostor jdou ruku v ruce. Jak dlouho to trvá, když jsme v přítomnosti? Staří Řekové rozeznávali různé formy času. Kronos je podle nich čas jako oceán, nekonečnost, spirituální čas, mateřský princip. Aion je podle nich bežný čas, čas jako řeka, otcovský princip. Čas (různé časy) má (mají) různé kvality. Krajina (landscape) je prostor, kde se děje čas v procesu sedimentace, usazování – dílo jako sedimentace mnoha vrstev, dílo jako struktura, dílo jako kompozice, dílo jako systém. Systém se organizuje, umělec / dramaturg musí vědět jak se organizuje. Guide demonstruje prostorovou ideu času. Dramatugie vytváří ekosystém významů, je to živý systém, z něhož vyrůstá a jehož důsledkem je krajina díla. Jakou roli hraje publikum? Umělec by měl být k publiku loajální. Je možné sledovat, že čas představení a čas publika (respektive prožívání času na jevišti a v hledišti) se liší. Roberto Fratini Serafide připomněl s nadsázkou tři klíčové důvody vzniku díla: peníze, čas, nápad. Tvořit taneční dílo je jako psát, komponovat poezii – tak vzniká struktura díla; nacházíme věci a věči nacházejí nás. Taneční dramaturgie je tichá dramaturgie. Dramaturgie není nutně narativní. Divák podniká s dílem svou osobní cestu a hledá možnosti, jak v díle objevit místa, která jeho osobní cestu otevřou a umožní. Která pro něj poslouží jako pootevřená okna, kterými může nahlédnout.

Podtémata třetí diskuse byly fragmentace a kompozice (ve vztahu k dramaturgii tance). Analytická diskuse se vedla o představeních Entropy #224 (Jiří Bartovanec) a Odtržení (Farma v jeskyni).

Diskusi do třetice otevřela možnost pro každého účastníka říci jedno slovo, jednu rychlou asociaci k tématu. Objevila se slova jako: hudba, segmentace, sekvence, smrt může tančit, stop, detaily, kusy, zázrak, prostor, hra, organizace, struktura, existence, místo, distance… Do diskuse se znovu vrátily základní, zastřešující i úvodní otázky: Co je dramaturgie? A jaký je rozdíl mezi dramaturgií v divadle a v tanci? Co se nachází mezi publikem a představením? Diskutovalo se o dekonstrukci a dekompozici, o sekvencích a fragmentech (stylů, jazyků, jiných děl…), o ideji juxtapozice, o neshodě, o kontinuitě versus diskontinuitě, o materiálu, který je ve své podstatě rozporuplný, o nestabilitě i o konceptu já podobném cibuli, z níž se dají odlupovat jednotlivé vrstvy… jako o jedněch z možných principů využívaných v dramaturgii tance. Ale mluvilo se také o širším kontextu – o médiích a mediální manipulaci a o vztahu mezi vlastním životem jednotlivce a mediálním životem.